Snow Grey Glitter Pointer

5. března 2018

REAL SELFLOVE.


Nedávno jsem v jedné knížce četla, že autor všechen text, co někdy zveřejnil, nebo vydal, psal vlastně pro svou osobu v minulosti. Jako by radil sobě samému, když ještě neměl znalosti a zkušenosti, které v sobě už v době psaní nesl. Přišlo mi to zajímavé a opravdu jsem se s tím ztotožnila. V tu chvíli, kdy jsem tento text četla, jsem zrovna byla na pokraji inspirace. Nic mi ji nedávalo a nikde jsem ji nemohla vypátrat. Přišlo mi, že pořád opakuji to samé dokola. Pak mi došlo, že moje tvorba je odraz mě a chce to jen zlepšovat to, co už jsem někdy vytvořila a podívat se na témata, kterým se věnuji z trochu jiného úhlu. No tak já to jdu zkusit.

Abych pravdu řekla, už mi téma sebelásky trochu leze krkem. Když jsem se na tohle téma začala zaměřovat, nečekala jsem, že tohoto názoru někdy budu zastáncem. Ale ejhle. Sebeláska je úplně všude! Všichni se mají hrozně rádi, milují svoje tělo, jsou tak hrozně sluníčkový a usměvavý, ale já si nemůžu pomoct a přijde mi to jako falešná schránka, která je teď in a trendy. Nemyslím to vůbec špatně, jen jsem tohle chtěla napsat na začátek dnešního článku, protože si myslím, že je každého věc, jaké má pocity a nemusí se přetvařovat. Práce se sebou a práce se svými myšlenkami je vážně náročná a člověku to zabere mnoho sil a snažení. Rozhodně to ale musí být upřímné a ne nějaké hraní na sluníčko a pak vypnout sociální sítě, být sám a topit se v depresích. Je úplně jedno, jak se tváříte, co si o sobě myslíte, nebo jak se máte rádi, ale důležité je si to uvědomovat a pracovat na tom. Nikdo nechce, aby jste se probudili a přes noc od základů změnili svoje myšlení, přístup k tělu, či názory, jinak vás okolí nebude brát. Je to o tom uvědomění si, nedržet se nějakých trendů a myslet to upřímně sám se sebou. Až potom je to teprve "real selflove".
Pozoruji to sama na sobě. I když se na sebelásku zaměřuji a opravdu si myslím, že se v mém životě konečně objevila. Teď by to chtělo při nejlepším fanfáry. S klidem v duši, ale přiznám, že se v mém životě vyskytují i klasické "bad hair days", či si někdy od samotného rána připadám prostě jako šmudla. Tohoto pocitu mě nezbaví ani lichotky od přítele. Někdy mi prostě není příjemně, protože mám celý den nafouklé břicho, nebo se mi přímo uprostřed čela udělá pupínek zrovna, když mám jít na ples. Což je mimochodem fakt z minulého týdne. 
Ano, tohle se mi opravdu děje, jako každému smrtelníkovi ženského pohlaví. Protože prostě proto! Už jsme takové. Ale víte, kde je v tomhle všem schovaný pokrok? Už se v takových nepříjemných pocitech neutápím každý den.
To, že jsem se dokázala smířit sama se sebou a dokázala jsem začít vnímat, že jiná nebudu, mi hrozně pomohlo v mnoha dalších věcech a situacích. Kdo mě sledujete už nějaký ten pátek, tak si jistě pamatujete, jak jsem se malovala. Respektive, jak jsem na sebe házela tunu fasády :D.

Neříkám, že se někdy na nějakou akci nenamaluji víc, ale dřív by pro mě bylo absolutně nepředstavitelné, abych šla ven mezi lidi bez řasenky, obočí nebo dokonce make-upu. A když už jsem s tím nedej bože vyšla z dveří bytu, stačilo mi potkat sousedku a už mi v hlavě běželo, že na mě určitě tak strašně zírala právě proto, že nemám vystínovaný obočí. Dokázala jsem se malovat i hodinu, ale paradoxem bylo, že jsem se i po nánosu takových vrstev většinou cítila mizerně a nespokojeně. Jako bych se schovávala za nějakou masku. 
Když jsem se zamilovala do nějakého kluka, musel mě po každé vidět totálně vyladěnou. Jen v mém nejlepším oblečení, s perfektním makeupem, účesem, abych se mu co nejvíce líbila. A pokud jsem zrovna měla nějaký ten pupínek, hrála jsem, že mám hodně práce a nikam nemůžu. Jak nad tím tak zpětně přemýšlím, byla jsem vážně dost posedlá vzhledem. Dneska bych už nedokázala být s člověkem, aniž by mě neviděl s neumytými vlasy, bez malovátek na obličeji a po ránu, nebo třeba nemocnou. Jelikož jedině tak mě dokáže opravdu přijmout se vším všudy. 
Když už se tu dneska s vámi bavím o líčení, tak je tu další věc, v které jsem udělala pokrok a vážně mi ulehčuje život. Natáčím a fotím se i bez nánosu makeupu na obličeji, klidně po ránu a vůbec se za to nestydím. Bože, tohle je vážně tak osvobozující.

Takže ano. On vám někdo může nakázat, choď bez malovátek, přijmi sebe takovou, jaká jsi. Já sama jsem tyhle řeči pořád někde četla a slýchala. Ale ke všemu jsem si musela dojít sama a musela jsem chtít já sama. A i když to možná někomu může připadat zvláštní, tak ten pokrok mezi tím, když jsem omylem vyšla bez malovátek dřív, a když bez nich vyjdu momentálně dobrovolně je obrovský. Má to najednou nesmírné výhody, které mě dřív ani nenapadly. Můžu jet na několik dní pod stan, nebo spát v autě někde v horách a nemám z toho depresi už 14 dní předem. Můžu mít konečně kluka, který mě má možnost znát a vidět takovou, jaká jsem. Můžu jít nakoupit, na jídlo, do fitka a neřešit, zda mám na sobě řasenku. Taky můžu utrácet peníze za jinou kosmetiku, než jen za tu na líčení. A konečně se můžu mít ráda i po ránu. A jak jsem psala na začátku. Tenhle článek píšu, jako bych ho psala pro sebe samotnou v minulosti. Otevřel by mi oči.

4 komentáře:

  1. Jako by si mi mluvila z duše, poslední dobou kam se podívám, tam #selflove. Dříve bych hltala každý článek, dnes už by mě musel opravdu nějak zaujat. Jako třeba tento :).

    FIT MADDIE

    OdpovědětVymazat
  2. Peti, podľa mňa to je taký bežný vývoj človeka, ktorý ako sa hovorí "rokmi dostane/dostáva rozum" a príde na to, že v živote sú aj iné hodnoty a ciele ako byť dokonalá ako upravená titulka časopisu. Ja som mala kedysi tiež obdobie, kedy som strávila maľovaním hodinu, v telefóne som mala kopec selfíčiek, ráno som sa dvakrát prezliekla, hodiny v gyme som si vždy musela zdokumentovať,... a myslela som si, že aká som šťastná. Dnes sa sem tam namaľujem (aby sa nepovadalo:)) do fitka však zásadne nenamaľovaná, ráno hodím na seba šaty, ktoré mi padnú do ruky, posledné selfíčko mám asi z pred pol roka,... nehovorím, že na seba kašlem, ale vzhľadom na to, že človek tu žije po obmedzený časový úsek, viac si uvedomujem priority a čas ktorý na tomto svete som a ako ho trávim :)A celý život je cesta, počas celého života sa učíme, každým dňom sme novým človekom... Existuje veľa ľudí, ktorý sa prehnane neriešia alebo nikdy neriešili... nemajú sklon k porovnávaniu sa (možno aj preto, že od detstva nemali nikdy problém niečím zaujať... proste výchova, rodinné zázemie, sociálne pomery atď.)Je však dôležité, a podľa mňa to súvisí aj s tým podivným pojmom, ktorý sa šíri a asi aj vznikol práve v súvislosti so sociálnymi sieťami..."sebaláska" alebo "selflove"... sama sa pýtam, že čo to je? A opäť to tkvie v nejakom porovnávaní sa a propagovaní "šťastia"... Pekne si to napísala... človek si musí de facto vstúpiť do svojho vnútra a zamyslieť sa nad sebou, hľadať šťastie v hodnotách, ktoré sa nedajú kvantifikovať, komparovať, zachytiť foťákom... tie sa skutočne nedajú zdieľať... nejaká upravená selfie v cool oblečku s cool iphonomX, s veľavravným vygoogleným životným krédom a mottom o tom ako sa mám rada :D :D ... to je zrejme pre človeka bežného typu, konzumenta, instatné šťastie... pevne verím, že bude v mojich schopnostiach to raz nejako správne podať aj mojim detičkám :) Ináč sa mi páči, že dávaš von aj niečo takéto, ako od, do istej miery influencera, Tvoje publikum sa môže aj nad niečím hlbším zamyslieť :) aj keď to chce istú dávku hejtu, je to tak, keď človek nesúhlasí so svetom pozlátka a hnilými jablkami alebo s nimi vnútorne bojuje :)... viem o čom hovorím...a držím palce!peace :):)

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že článek je opravdu skvěle napsaný. Mám to se spoustou věcí úplně stejně - stokrát si můžu číst nějaký citát a budu mu rozumět, ale nebudu ho doopravdy chápat. A pak se na něj podívám o pár měsíců později a říkám si, jak mi to najednou všechno docvaklo a proč jsem si to nemohla uvědomit tehdy... Ale všechno chce čas, stejně jako to, o čem píšeš ty. Držím palce i do budoucnosti a skvělý článek! :)
    Kout světa

    OdpovědětVymazat
  4. Ja som sa prestala maľovať ked mi manžel ochorel na rakovinu odrazu sa mi to zdalo nepodstatné A trvá to už asi 2 roky manžel zákernej chorobe podľahol A moje malovatka sú stále odložené...V tejto mojej životnej situácii sa zmení Veľa vecí myslenie V pohľade na život. .Ale samozrejme že je pekné ak je žena upravená a ak sa ona cíti spokojná a nerobí to pre iných ale pre svoju pohodu.Ďakujem za peknu úvahu ...prajem pekný deň

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥