Snow Grey Glitter Pointer

4. listopadu 2017

MŮJ PRVNÍ PROGRESS



Po velkém úspěchu předchozího článku o mých začátcích jsem se rozhodla, že na něj navážu a sepíši pro vás pokračování o mé další etapě zdravého životního stylu. Dneska bych vám ráda sdělila něco o tom, jak se moje začátky postupně vyvíjely a popsala vám zhruba první tři měsíce mého nového života.
Byla jsem začátečník. Díky poruchám přijmu potravy jsem měla dost pokřivený pohled na jídlo a dost špatný vztah k jeho konzumaci. Nevěděla jsem, jak má vypadat normální porce jídla, jak si jídlo užít bez výčitek a hlavně jak se zbavit toho, abych na jídlo neustále myslela. Sice jsem se snažila jíst zdravě a vyváženě, ale strach z jídla ve mě pořád byl a já nevěděla, jak se s jídlem zase skamarádit. Při pomyšlení na nezdravé jídlo se ve mě nahromadilo tolik nepříjemných pocitů, že vám to nedokážu ani popsat. Přitom si ty odporné pocity pamatuji dodnes.



Strach z toho, že přiberu ještě víc. Obavy, že když si jednou kousnu, tak skončím s hlavou v míse díky tomu, že se neudržím a sním nakonec všechno nezdravé jídlo, co doma máme. A úzkost z toho, že po snědení něčeho nezdravého mě budou zase užírat výčitky. Tenkrát jsem dokonce měla takové zvláštní vnímání sebe samotné. Po snědení něčeho nezdravého jsem se viděla automaticky v zrcadle třeba o 10 kilo těžší. Ale pardon, člověk nepřibere po jedné sladkosti a navíc po pár sekundách. Jen v mojí hlavě to bylo trochu složitější. A tenkrát mi to přišlo jako realita.
Seznámila jsem se s jedním klukem. Byl to fitnessák a mě děsně pomáhalo to, že neví o mých problémech s jídlem. To on mě vlastně jako první člověk zasvětil do světa fitness. Povídal mi o tom, jak správně jíst, aby měl člověk výsledky. Vyprávěl mi o tom, jak správně cvičit ve fitku a jak si naplánovat cvičení. Párkrát jsme byli i ve fitku, kde mi ukázal nějaké cviky a jeho tréninky. Když jsme byli spolu, snažila jsem se. Jedla jsem s ním, vařili jsme si. Jelikož to byl fakt kluk zapálený do cvičení, jeho jídelníček obsahoval hlavně kuřecí, rýži, vločky, protein, nějaké suplementy. No a jelikož to byl první člověk, kterého jsem znala a žil tímto způsobem života, myslela jsem si, že žít zdravě, znamená jíst takhle přehnaně přísně. Jídelníček jsem začala hnát tímto směrem. Ráno kaše s proteinem, k obědu kuřecí s rýží, svačina Cottage sýr, večeře tvaroh s proteinem, nebo vajíčka. Bílkovin, jak pro tři Péťi a sacharidy ani tuky skoro žádné. 
I když se to možná nezdá, jedla jsem zase přísně. Docela málo, skoro žádné sacharidy, nadmíru bílkovin a nezdravé jídlo pro mě bylo sprosté slovo. A tendence a chuť se přejíst byla čím dál tím větší.




Cvičení jsem o hodně víc zpřísnila a dalo by se říct, že jsem necvičila už jen tak "lážo plážo" podle videí, ale dávala jsem do toho maximum. Jak jsem psala v předchozím článku, cvičení mi pomáhalo zbavovat se stresu a nepříjemných pocitů. Tenkrát jsem objevila lásku k běhu.
Když jsem se poprvé obula do tenisek a navlíkla do legín za účelem, že půjdu běhat, dopadlo to katastrofálně. Čekala jsem, že si dám sluchátka do uší, hodím tam nějaké tempo a uběhnu si na pohodu s větrem ve vlasech několik kilometrů. Omyl. Po pár metrech jsem byla rudá až na zadku, teklo za mě jako z vola, proklínala jsem celý svět a nechápala jsem, jak lidi dokážou uběhnout 1 kilometr bez přestávky. Obrátila jsem to domů. Vytočená, znechucená a demotivovaná.
Jak ráda říkám, začátky jsou těžké. Ale když to člověk nevzdá a jde si za svým, dokáže všechno, co si umane. A ano. Já to nevzdala a začala jsem běhat!
Zhruba po třech měsících jsem zvládala i pět kilometrů v kuse a běh jsem si totálně zamilovala. Tenkrát jsem nejraději běhala na lačno. K tomu jsem si občas zacvičila doma, šla s přítelem do fitka a moc mě to bavilo. 
Jak už jsem psala, jedla jsem dost přísně. A ano, párkrát jsem se přejedla. Buď to bylo vyčerpáním, nebo tím, že jsem celý den jedla málo a večer jsem to už nevydržela. Ale i tak jsem byla schopná už přejídání redukovat na jeden záchvat za 14 dní. Což byl i tak úspěch.
Díky tomu, že jsem se už méně přejídala, více makala a jedla tak, jak jsem jedla, bylo to vidět i na mé postavě. Po čase jsem se na sebe zadívala do zrcadla a dokonce i já, jsem si toho všimla. Dostavil se můj první progress. Po třech měsících. Ale ten psychický progress pořád nebyl tam, kde jsem si přála.



Ale víte co? Já jsem byla i tak šťastný člověk. Radovala jsem se z každého pokroku a hrozně mě to motivovalo v tom, abych pokračovala dál. A to je to nejdůležitější. Mít víru sám v sebe. Chtěla jsem být konečně zdravá holka a z bulimie se dostat navždy. A taky se mi to nakonec povedlo. A jak? O tom zase příště. :)

3 komentáře:

  1. Děkuji za článek a nahlédnutí do tvého života. Člověk má bojovat a jít si za svým. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Cesta k idealni postave je prace na sobe ;-) Fandim Ti:-)..beham ctvrtym rokem a bavi mne ten nezapomenuteny pocit a rychle vysledky, skoro jako sauna.

    OdpovědětVymazat
  3. Fandím ti! Taky bych se měla namotivovat tak moc, jako ty...

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥