Snow Grey Glitter Pointer

26. srpna 2017

TENKRÁT.


Ležím v posteli, tepláky musím mít shrnutý lehce pod břichem, jinak bych se asi zbláznila z toho pocitu "břicho ala 8 měsíc těhotenství". Občas mi v takových situacích v hlavě problikne, jestli vůbec mám na to žít a fungovat, jako zdravá a normální holka. Odpovím si pokaždé sama a to hned vzápětí. Jasně že ne. Před chvílí si snědla všechen obsah kuchyně, skoro i s lednicí a teď se tady budeš litovat? Slzy se mi ženou do očí rychlostí blesku, jelikož mi zase dochází, co jsem to udělala. Tohle vždycky přijde tak po 5 minutách od toho, co se přejím. Pocit zoufalství z toho, že nemám sílu s tím bojovat. Strach, že nedokážu jíst jako normální člověk už nikdy v životě. Ten strašný pocit sebe nenávisti, když se podívám na svoje nafouklý břicho a připadám si, jak největší nechutnost tohoto světa. Ale zároveň uvědomění si toho, že za to můžu já a že nikdo jiný mi z toho ven nepomůže. Mamka kouká v klidu na zprávy vedle v místnosti a vůbec netuší. Kdybych ji to řekla, tak mi odpoví, že každý člověk se někdy přejí. Ale, že jsem toho tolik jíst opravdu nemusela. Klasika. To bych ten brek už asi nikdy nezastavila. Jako bych to nevěděla. Nebo spíš takhle. Já to musela sníst. Vypnul mi mozek a já nebyla sama sebou. Tělo si řeklo a já šla a zase to do sebe všechno naházela. Fuj. Je mi ze mě blbě. 

Ještě, že nepočítám kolikrát se to už stalo. Kolikrát jsem už takhle ležela v posteli s tímhle pocitem, nezastavitelným brekem a obrovským strachem. Kolikrát mě napadlo, že následující den se ani nehnu, jak moc přiberu z dalšího záchvatu přejídání. A to mě vyděsilo natolik, že jsem to musela za každou cenu vyzvracet. Začalo to Oreem kolem kterého jsem chodila tak 4 hodiny. Nakonec jsem si kousla a já prostě nedokázala říct dost. Šla jsem do pokoje, koukat na nějaký videa. Ale spíš jsem si celou dobu vyčítala, že jsem zas sežrala něco sladkýho. Vrátila jsme se do kuchyně pro vodu a ejhle, vidím pečivo. Tak jo. Už zase ten pocit. Neumím ho popsat. Jako kdyby mi někdo na hlavu vylil kýbl nenávisti k sobě. Co kýbl. Možná vanu. A pocit, jako když se ti pomalu vypíná myšlení a ty už neřešíš co je, bude, a bylo. Je ti to fuk a zajímá tě jen jídlo. Vždycky mi hlavě běží takový citát, na který jsem jednou narazila. "To co jíš v soukromí, ukazuješ na svém těle na veřejnosti". Když si na něj vzpomenu, mám chuť si dát pěstí. Tohle mi vždycky přišlo strašně nechutný. A už to jede. Milion tun jídla se přesunulo do mého žaludku.


Pak ležíš v posteli s tím nafouklým břichem, zvedá se ti žaludek úplně ze všeho a nejradši by sis dala pár facek. Ten čas hrozně letí. Tohle všechno je u mě na denním pořádku už skoro 3 roky. Tu myšlenku a uvědomění si, musím co nejrychleji vypustit z hlavy. Nebo bych se z toho asi zbláznila. Už jsou dny, kdy ani nedoufám v to, že se z toho dostanu. Spíš přemýšlím nad tím, jak existovat mezi lidmi, aby nikdo nic nepoznal. Jo, to mi jde. Ale je to hrozně náročný a strašně mi to ubližuje. Usmívat se na lidi a kolem sebe ve chvíli, kdy je mi do breku. Za to bych si fakt občas zasloužila potlesk. Když jsem chodila ještě do školy, bylo to snadnější. Člověk řekl, že ho bolí břicho a pustili ho domů. Většinou mě stejně fakt bolelo z toho, že jsem o přestávce vyzvracela svačinu. 

Kdykoliv se podívám na svoje tělo do zrcadla, sesype se na mě hromada pocitů. Já to vidím. Vidím, že jsem už přibrala 10 kilo kvůli tomu, že se pořád přejídám, ale uvědomuji si to jen teď. Jen v momentě, kdy na sebe do toho zrcadla koukám. Jakmile jde o jídlo, tohle jde stranou a dojde mi to zase v momentě, kdy záchvat přejídání skončí. Fuj. A pak ten strach z toho, že přiberu ještě víc. Ještě před pár roky mi všichni říkali, že jsem hrozně hubená, ať začnu jíst. Možná by mě tenkrát podobných vět ušetřili, kdyby věděli, že mě dostanou až do téhle fáze. To bylo furt "Péťo dej si čokoládku, jsi strašně hubená". Nejdřív jsem pořád odmítala, byla na ně naštvaná. Ale pak jsem si jednou kousla a bylo to v prdeli. Do mého života začal patřit ten nechutnej pocit toho, že budu mít dost, až když sním všechno sladký, co doma najdu. 


Ano. Stačí, když mi dojde dotaz o tom, jak se zbavit přejídání, píšu na tohle téma článek, nebo jen tak brouzdám v minulosti. Vzpomenu si na tyto momenty. Často. Je to už dlouhá doba. Přes dva roky, co jsem se z přejídání dostala. Ale dokážu si tak reálně vybavit všechny pocity z toho období, že se pak cítím, jako tenkrát. Chtěla jsem tohle napsat. Popsat vám situace. To co se mi odehrávalo v hlavě a to hlavně z důvodu, že si čím dál tím více uvědomuji, co jsem porazila. V dnešní době je přejídání, bulimie a celkově poruchy přijmu potravy hrozně rozsáhlé. Podle mě je minimum holek, které si něčím takovým neprošli a přijde mi to hrozně smutné. Včera jsem dělala na mém Instagramu live stream a přišel mi tam dotaz, jak jsme začala psát blog. Jak jsem se k tomu dostala a co mě k tomu hnalo. Bylo to přesně tohle. Musela jsem se sebe dostat ty všechny nechutnosti a motivovat psaním sama sebe. Ani nevíte, jak jsem sama sobě vděčná, že jsem to porazila. Že jsem začala psát blog a že dneska můžu s poruchami přijmu potravy pomáhat ostatním. To je to nejvíc co na mé práci a tvorbě miluji. Protože já sama vím, jaké peklo to je. I já jsem tenkrát nevěřila tomu, že někdy budu zdravá holka. Že někdy dokážu jíst jako normální člověk a zažívala jsem pocity, které bych nikomu nepřála. V životě by mě nenapadlo, že budu tam, kde jsem teď. Stačilo zatnout zuby a bojovat sama za sebe. Ne! Nebylo to lehký, ale bylo to to nejlepší, co jsem v životě udělala. Nechci ani myslet na to, kde bych byla, kdybych tenkrát bulimii nezačala řešit. Až budeš mít potřebu přejíst se, jít zvracet, nebo nejíst, vzpomeň si na mě. Vzpomeň si na to, že to jde porazit a že je to jen na tobě. Nikdo jiný za tebe problémy s jídlem nevyřeší. Je to jen v tvé hlavě. Ale já doufám, že tenhle odstavec je alespoň dávkou energie k tomu, aby sis to uvědomila a začala bojovat.

34 komentářů:

  1. Moc krásný a povedený článek.. Jsi moje obrovská motivace a denně mi dodáváš dávku pozitivní energie. Nepřestávej dělat to,co tě baví a naplňuje, jako například psaní tohohle úžasného blogu❤

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasný článek, Péťo ��. Bohužel se v tom hodně vidím sama. Ten záchvat je strašná věc, člověk se vůbec nedokáže ovládat a doslova sežere, co najde ��

    OdpovědětVymazat
  3. Péťo,
    ani nevíš jak neskutečně mi v boji se záchvatovitým přejídáním pomáháš. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale díky tobě jdu správným směrem. Neskutečně jsem se v tomhle článku našla, miluju tvoji youtube tvorbu, tvůj blog, instagram. Neskutečně mě motivuješ a inspiruješ, za to ti jsem moc vděčná.
    Měj se moc krásně a zůstaň taková jaká jsi. Jinak už se nemůžu dočkat ,,připravovaného tajemství" :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. <3 Ani nevíš, jakou mám radost! Děkuji moc a drž se!

      Vymazat
  4. Je to jako bych četla o sobě. Tohle opravdu nemůže pochopit nikdo,kdo si tím neprošel. Všechny ty pocity a myšlenky...Máma mi vždycky znechuceně říkala,že jsou tlustí lidé slaboši,protože se cpou a nedokážou přestat a neměla asi vůbec tušení, že něčím takovým prochází její dcera a jak moc těžké to je...
    Jsi úžasná Péťo,moc tě obdivuju a pomohla jsi mi z nejhoršího. Děkuji❤

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji nejvíc za krásná slova. Drž se! :*

      Vymazat
  5. Chce se mi úplně brečet, protože vím, že je to jako kdybych to psala sama. Ještě nejsem zdravá, ale jsem snad na dobré cestě. Děkuju za to, co děláš. Jseš skvělá Péťo! ❤

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Držím palce, jak nejvíc to jde! Drž se a moc děkuji.

      Vymazat
  6. Úžasný članok , aj by som ti chcela napísať hrozne veľa viet o tom aké je to skvele a aká si super a silná , ale proste to je tak krásny članok ze proste nemam slov. ���� tiez som si inak zachvatovym prejednaním prešla aj ked v menšej miere ale pocity úplne presne poznám �� Si top ❤️❤️❤️

    OdpovědětVymazat
  7. Péťo,
    říkám WOW a valím oči!!! :-O Ty vypsané pocity před, během i po záchvatu přejídání jako bys mi sebrala přímo z hlavy. Obdivuju, jaká jsi silná, odhodlaná, skvělá... taky taková chci být, musím zatnout zuby a toho bubáka záchvatovité přejídání vyhnat ze svojí hlavy jednou pro vždy ven. Díky tobě to jde líp, DĚKUJI ZA TO, CO DĚLÁŠ!!! <3 Snad ti tenhle komentář aspoň malinko oplatí to, co pro nás "praštěný" :-D holky děláš. :-) Měj se krásně a ještě jednou díky!!!

    OdpovědětVymazat
  8. To tak strašně bolí.. Je to jako kdybych to psala já sama. Všechny ty pocity, achjo. Musím říct, že už jsi mi pomohla a to hodně. Sdílela bych to, ale tak strašně se sama za sebe stydím, že nechci, aby moje okolí o něčem takovém vědělo. Jsem sice vegan, takže to přejídání není zas tak nezdravé, ale kdo by řekl, že se dokážu přejíst rýže, pohanky, ovesných vloček nebo dalších podobných věcí "bez chuti". Ani k tomu to sladké nebo slané nepotřebuju. Moje tělo vždy v tuhle chvíli chce prostě jen něco jíst, potřebuju mít neustále něco v puse.. já nevím.
    Každopádně ti moc děkuju za to, co děláš a určitě nebudu sama, nepřestávej s tím:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Kájo. Nejsem veganka, jenom vegetariánka, ale rozumím tomu, protože se mi to pravidelně !daří" taky. Myslím, že to není ani tak o formě jídla - jestli je to maso, pohanka nebo jogurt, ale o to nutkání samotné - o ten proces. Nevím - říkám si, že něco to člověku musí dávat, jinak by to přece nedělal - nebo je to sebetráýnění, sebetrestání za to, že nejsme takové, jaké bychom "měly/chtěly" být nebo že necítíme to, co bychom "měly/chtěly" cítit... Každopádně, když bys o tom chtěla někdy blíž pokecat, budu ráda, když se ozveš: lucy.marek@email.cz

      Vymazat
  9. Nebudem tu pisať slohovky. Len proste KRÁSA. Si strašne super baba Péťo. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Napsané od srdce♥ A s posláním vážně pomoct ostatním! Je vidět, že ti nezáleží jen na sobě,ale chceš přinášet radost do života i ostatním:) Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že někdo vidí, že opravdu svou tvorbou chci pomáhat lidem. Děkuji moc! :)

      Vymazat
  11. Super článek. Myslím, že tímhle si prošla skoro každá z nás..

    https://cakovamichelle.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  12. Čtu si tenhle článek právě když ležím v posteli s nafouklým břichem a pocitem beznaděje, že už to takhle bude navždy. Ráno radost ze své váhy, večer deprese z přejídání. Ale díky tvému článku vidím, že je tu šance. Že to nemusí trvat věčně. Jsi skvělý člověk. Vážím si toho, Co pro ostatní děláš a toho, jak pozitivní dokážeš být, ikdyž tobě třeba není nejlépe. Dělej co tě baví. :)

    OdpovědětVymazat
  13. Péťo, ani nevíš, jak moc jsem ráda, że jsi dostala odvahu nám povědět o svém problémů a svých pocitech. Mě osobně jsi pomohla řešit anorexii, nebát se zdravého jídla a zkoušet nové potraviny (mnohokrát jsem se u tebe inspirovala :) ). Rozdáváš teď tolik pozitivní energie, dáváš naději a motivaci ostatním. Jsi nádherný člověk. Děkuji ti :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. <3 Nejvíc děkuji za nádherný komentář!

      Vymazat
  14. Péťo tohle je opravdu povedený článek! Celou dobu při čtení jsem měla pocit, jako bych ten článek psala já sama. Tak moc jsi vystihla ten pocit, že mi nějak došla slova. Jsi skvělá a děkuji, že sis tenkrát tenhle blog založila!

    OdpovědětVymazat
  15. Péťo, opravdu nádherný článek❤ jsi skvělá.

    OdpovědětVymazat
  16. Milá Peťo, strašně moc ti děkuju. Za všechno. Stejně jako mnoho holek nade mnou se v tomhle článku poznávám.
    Přejídání je u mě pořád jedním z největších problémů. Vždycky když něco nevyjde, změní se plány, nebo nějak vykolejim, tak mám nutkání se přejíst. Vždyť dopřát si jeden den, co to změní? Pořád takové krátké chvíle zažívám, kdy do sebe v hodině napraskam, co najdu ALE už jsou to tři měsíce, co jsem se neprejedla do hroznych křečí, jako dřív. A tak mě u srdce vždycky hřeje alespoň tenhle malý vítězný pocit:)
    Děkuju ti moc. Jsi moje největší inspirace, upřímně.❤️

    OdpovědětVymazat
  17. Peťo tenhle článek mě neskutečně dojal a bohužel jsem se v něm i našla, je úžasný, že o tom tak píšeš a jsem moc ráda že ses z toho všeho dostala - co si budeme povídat jakékoliv problémy s příjmem potravy jsou strašný a málokomu se povede se z toho dostat a právě, proto tě strašně obdivuju, nejen to, že ses z toho dostala a dokonce se dopracovala i k fitness ale i píšeš články na toto téma a snážíš se povzbudit a motivovat ostatní, kteří v tom ještě tápou, prostě seš ÚŽASNÁ! já sama s tímhletím mám problém už přes dva roky, během té doby jsem přibrala 10 kg a proste nedalo se s tím vůbec nic dělat, prostě jsem se přejídala ne kvůli hladu ani kvůli chuti, prostě mě něco nutilo jíst dál i když mi bylo z jídla špatně a já nemohla přestat, bylo to skoro jako záchvat, moje nálady taky byly strašný, k tomu stres a já už to proste nedávala.. nějak jsem narazila na tebe a začala jsem číst tvé články a hodně mě to motivovalo, v podstatě je to měsíc a pul, kdy jsem se zbavila přejídání + pravidelně cvičím, což je zatím nejdéle, co jsem kdy vydržela bez záchvatů přejídání a cítím se neuvěřitelně skvěle, hlavně po psychické stránce , zatím je brzo se chválit ale já tohle beru jako důležitý zlom a úspěch, který je snad začátek boje za lepší já - to štastnější ne to pořád smutný , proto opravdu DĚKUJU za vše za tu motivaci, videa , články a prostě pocit že nejsem v tomhle sama <3 samozřejmě patří i velký dík mým kamarádkám, které mě drží vždy nad vodou a hodně mi pomáhají <3

    OdpovědětVymazat
  18. Ahoj Péťo, sama teď s něčím podobným bojuju a ví jak strašně těžké to je. Stala jsi se mou inspirací, jak se vrátit k normálnímu životu a za to Ti moc děkuju.

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥