Snow Grey Glitter Pointer

28. srpna 2017

KOUSEK LÁSKY.


Myslím na to, jak nám je spolu fajn, ale zároveň na své hrudi cítím takovou tu těžkost úzkosti. Vím, že to se mnou nemyslí vážně a ta úzkost se objeví pokaždé, když si v duchu řeknu, že je to skvělej kluk. Kolikrát jsem si totiž říkala to samé a během následujících pár dní to skončilo a já se zas sama sebe ptala, proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Tak co? Vadí jim moje rozcuchaný vlasy po ránu, nebo to, že občas melu z cesty. Já si myslím, že jim občas spíš vadí to, jak jsem hodná a když mám někoho ráda, tak chci, aby to věděl. Dobrý. Nemyslím tím to, že bych ho od rána do večera spamovala zprávami o tom, jak je hrozně super. Stejně by neodepsal a já bych se cítila jako debil. Myslím spíš to, že jsem k tomu člověku vždycky upřímná a snažím se mu život spíš zlehčovat, než ztěžovat. Těžce se to vysvětluje, ale v praxi je to docela easy. Ale ve finále si říkám proč to tak dělat, když si na to ten člověk zvykne a není za to po pár týdnech už ani trochu vděčný. To je fakt nesmysl. A pak zjistím, že je vlastně dobře, když mi nepíše a ignoruje mě. Učí mě tím to, abych si zvykla na to, jak mi bude bez něj. Připravuje mě na to. Pak už se nemůže divit ani tomu, že když se mi konečně ozve, tak jsem z toho spíš špatná, než nadšená. Protože si druhý den můžu zvykat zase od začátku. Vždycky mi přijde, že v této fázi se stávám odolnější proti lásce a vztahům celkově. Nakonec si uvědomím, že i když chci lásku rozdávat, získávat ji chci jen od určitých lidí. Od lidí, u kterých vím, že mě budou mít rádi za každé situace a u lidí, kteří mi za kousek lásky nebudou chtít vzít všechnu mojí energii a sílu. 

26. srpna 2017

TENKRÁT.


Ležím v posteli, tepláky musím mít shrnutý lehce pod břichem, jinak bych se asi zbláznila z toho pocitu "břicho ala 8 měsíc těhotenství". Občas mi v takových situacích v hlavě problikne, jestli vůbec mám na to žít a fungovat, jako zdravá a normální holka. Odpovím si pokaždé sama a to hned vzápětí. Jasně že ne. Před chvílí si snědla všechen obsah kuchyně, skoro i s lednicí a teď se tady budeš litovat? Slzy se mi ženou do očí rychlostí blesku, jelikož mi zase dochází, co jsem to udělala. Tohle vždycky přijde tak po 5 minutách od toho, co se přejím. Pocit zoufalství z toho, že nemám sílu s tím bojovat. Strach, že nedokážu jíst jako normální člověk už nikdy v životě. Ten strašný pocit sebe nenávisti, když se podívám na svoje nafouklý břicho a připadám si, jak největší nechutnost tohoto světa. Ale zároveň uvědomění si toho, že za to můžu já a že nikdo jiný mi z toho ven nepomůže. Mamka kouká v klidu na zprávy vedle v místnosti a vůbec netuší. Kdybych ji to řekla, tak mi odpoví, že každý člověk se někdy přejí. Ale, že jsem toho tolik jíst opravdu nemusela. Klasika. To bych ten brek už asi nikdy nezastavila. Jako bych to nevěděla. Nebo spíš takhle. Já to musela sníst. Vypnul mi mozek a já nebyla sama sebou. Tělo si řeklo a já šla a zase to do sebe všechno naházela. Fuj. Je mi ze mě blbě. 

14. srpna 2017

LEČO

NA DVĚ PORCE

sójové párky 2ks
vejce 4ks
bílá paprika 3ks
rajče 3ks
kečup 50ml
česnek
cibule
sůl, pepř
olej
Cibulku nakrájíme na jemno a zpěníme na oleji. Poté přidáme nakrájené sójové párečky a nakrájenou papriku na slabé nudličky. Přidáme kapku vody a necháme papriku změknout. Poté přidáme nakrájená rajčata, kečup, sůl, pepř, česnek, zakryjeme poklicí a necháme podusit. Nakonec poklici sundáme, necháme vypařit nadbytečnou vodu a podáváme. 

10. srpna 2017

BÝT VDĚČNÝ


Sice na tohle téma chystám video, ale rozhodla jsem se o tom napsat i článek. Být vděčný považuji v poslední době za jeden z nejdůležitějších pocitů na této planetě, v životě a v tomto světě.
Dřív jsem to absolutně nebrala v potaz. Nevěděla jsem, že člověk si může uvědomovat hodnotu něčeho co má, považovat něco za opravdu důležité pro šťastný a spokojený život a zároveň doufat, že o to nikdy nepřijde. Dřív jsem jen plynula. Věci, lidé, pocity a celkově život mi protékal mezi prsty. Když jsem něčeho chtěla dosáhnout a nedosáhla jsem toho... ač šlo například o materiální radost, třeba o nový boty. Nebo o to ulovit nějakého fešáka. To, že jsem to nedokázala, nedosáhla a nezískala jsem to, co jsem potřebovala/chtěla/musela mít, mě dokázalo totálně rozbít na milion kousků. Jo, v takové chvíli mi alespoň připadalo, že jsem na živu. Daleko horší a víc divné bylo to, když jsem si tu věc koupila, toho člověka k sobě přitáhla, nebo dosáhla něčeho, co jsem si moc přála a já necítila nic. I když jsem se snažila. Sedla jsem si do křesla, intenzivně se na to soustředila, myslela jsem na to. Ale uvnitř sebe jsem cítila pusto a prázdno. Jako by nic. Jako bych tou věcí, vztahem, či cílem, kterého jsem dosáhla udělala jen krok do propasti. V hlavě jsem měla takový seznam s těmito všemi "vytouženostmi" a jak jsem kráčela životem, jen jsem z toho seznamu odškrtávala, jako bych zrovna byla na nákupu. 
Ve chvíli, kdy jsem měla to, po čem jsem toužila a snila, hned se mi v dálce zobrazilo něco dalšího. Takhle to šlo do nekonečna a já se pořád hnala za něčím, ale přitom za ničím. Jelikož jsem nikdy nebyla spokojená a šťastná. Sama se sebou, s prací, s radostmi, zážitky. Chtěla jsem pořád víc a víc. Neznala jsem vděčnost a nedokázala jsem ji v sobě ucítit. 

8. srpna 2017

BANÁNOVÉ ŘEZY



TĚSTO 

260g červených fazolí (uvařených, nebo z konzervy)
40g datlí
3 vejce
20g kakaa
20g proteinu
kypřící prášek
sladidlo, sirup, nebo med

POLEVA

2 bílky
citrónová šťáva
2 bílý Skyr jogurt
sladidlo, sirup, nebo med
2 banány
80-90% čokoláda - 4 kostičky
Fazole a datle rozmixujeme. Poté k nim přidáme zbytek ingrediencí na těsto. Vlijeme do formy. Nejlépe na velký plech, aby těsto nebylo příliš tlusté. Dáme zhruba na 10-15 minut péct do trouby a mezitím si připravíme polevu. Vyšleháme bílky, přidáme Skyr, trochu citrónové šťávy, nějaké sladidlo a společně pořádně promícháme. Poté naneseme krém na koláč. Nahoru dáme ještě kousky banánů a zalijeme rozpuštěnou hořkou čokoládou. Nejlépe koláč chutná druhý den po vytažení z ledničky. :)


5. srpna 2017

NĚJAKÉ TY ZLOZVYKY


Sedím v mém houpacím křesle pod parapetem s kaktusy a výhledem na bílo-modrou oblohu. Vzala jsem si počítač na klín s tím, že budu pracovat, ale během sekundy mi to v hlavě přepnulo a já se rozhodla, že vám napíšu zase nějaký ukecaný článek. A jsem ráda. Stejně jsem dneska pracovala skoro celé odpoledne a potřebuji malinko změnit myšlení a přeorientovat se i na něco "jinačího". Home office je parádní věc. Do té doby, než si uvědomíte, že doma potom neděláte skoro nic, protože práci máte pořád u sebe a čím víc do toho dáváte, tím víc se vám taky vrátí. Proto se mi občas stává, že mám zatmění před očima a rázem je noc a já si namlouvám, že už bych si možná místo dalšího kafe měla jít lehnout. Důkaz toho, že moji momentální práci zbožňuji!

NATOČENO : "TRY ON" haul