Snow Grey Glitter Pointer

21. července 2017

ÁLE NIC! JÁ SE JEN USMÍVÁM.

Mám neuvěřitelnou nutkavou potřebu, vypsat si mozek z hlavy! :D Sedím na zahradě, nohy mám opřený o stěnu baráku a jen se kochám sluníčkem, poletujícími čmeláky, zelenou trávou natolik, že z pohledu na ní pálí oči a rozkvetlou skalkou, o kterou se moje mamka přepečlivě stará. V poslední době se toho ve mě děje strašně moc. Ale hodně často se mi stává, že jen sedím, čučím, uvědomím si a rázem se culím a někdo s kým zrovna trávím čas se mě zeptá "čemu se směješ?". Ále nic. Já se jen usmívám!

Můžete číst milion knížek, podívat se na miliardu filmů na téma pozitivního přístupu k životu, ale jakmile přestanete číst, nebo hledět na film, jste v háji. Nedokážete pochopit jak a proč? Jak to do svého života pustit a jak konečně vidět svět malinko milejším pohledem a způsobem. Sedím tady na té zahradě a dokážu si vzpomenout na minimálně pět momentů, kdy jsem si tohle vyzkoušela na vlastní kůži. Moment kdy si říkám a ptám se sama sebe, jak být pozitivní, jak se stát lepším člověkem a cítit se víc "živá" a ne jen robotem žijícím ve stereotypním životě. Ač mě třeba máte za totálně pozitivního člověka, tak ano. Já jsem, snažím se. Ale i na mě občas padne tento moment. Ovšem musím říct, že vždycky je cesta, jak tyto negativní a moc "hrotící" myšlenky o tom, jak myslet, shodit ze své hlavy a zkoušet být pozitivnějším člověkem dál a dál. Ty momenty vám klidně dokážu i vyjmenovat. Aby jste si nemysleli, že si tu třeba vymýšlím.


Bylo to třeba ve chvíli, kdy jsme se šli koupat na Šárku a já během chvilky vytahovala deštník, protože začala děsná bouřka. Člověk vedle mě se radoval z toho, jak prší, tahal mě do vody a skákat šipky a já stála jak pecka pod deštníkem a říkala si, jestli mám tohle zapotřebí. Ale hned jak přestalo pršet, došlo mi, že to byl jen déšť a že déšť by mi neublížil. A tak jsem třeba litovala toho, že jsem nehodila svoje naučený postoje za hlavu, nehodila deštník do trávy a neběžela si užít trošku jinou koupačku.
Bylo to ve chvíli, kdy jsem se něčeho bála. Bála natolik, že jsem to v mé hlavě šoupla do šuplíčku s názvem "k vyřízení" a řešení problémů jsem zase odložila. Bylo to ve chvíli, kdy jsem na sebe koukala do zrcadla a říkala jsem si, jaký je vůbec můj postoj k sobě samé? Chci mít svalnatou postavu? Nebo chci být štíhlá? Koukala jsem, hleděla jsem na nohy, břicho, ruce a shrbená záda, které mě v poslední době strašně trápí. Přiznávám se. V jednu chvilku jsem si říkala, že chci tohle, vzápětí, že chci to druhý, ale nakonec jsem si naštěstí uvědomila to, že chci být prostě taková, jaká být můžu. Opět mi došlo, že váha není důležitá. Poruchy přijmu potravy mě opravdu naučili to, že nejdůležitější je být zdravá a užívat si to. Že můžu být, jíst a cítit se dobře. 



Sociální svět je moje záliba, práce a baví mě sdílet moje momenty, myšlenky a názory. Ovšem občas i mě to přeroste přes hlavu a někdy se stane, že toho je na mě příliš. Hrozně si vážím každého mého sledujícího a čtenáře. Ani nevíte jak. Ale i já jsem jen člověk a když po šesté za den odepisuji na dotaz, jak zhubnout, občas si říkám, jestli mě ty lidi tak trochu neovládají. Pak se na to ale podívám z druhé strany. Tenkrát i já jsem psala o pomoc. Tak proč bych neměla pomáhat já, když jsem v té fázi, kdy mě lidi prosí o radu. Ano. Chce to motivaci. Protože i když si to možná neuvědomujete, odepisování na zprávy mi zabere daleko víc času než sestříhat video, nebo dát článek na blog. Ale miluji to! Miluji, že moje tvorba někoho baví, někomu pomáhá a dokážu podat pomocnou ruku. Díky vám jsem změnila práci. Díky vám dělám co mě baví a díky vám jsem tam kde jsem. 


Ve chvílích, kdy jsem jela zmalovaná tramvají, jak klaun. Třeba na rande. To byl největší extrém. Několik hodin jsem ze sebe dělala něco, co nakonec vypadalo úplně jinak, než moje já po ránu. Někdy jsem takové změny image praktikovala i do práce. Jen abych se cítila dobře. Tuna makeupu, řasenky, linky, tvářenka, navlněný vlasy, bla bla bla. A když se na mě někdo jenom podíval, hned mě napadlo, jak si myslí, že vypadám hrozně. Bez namalování jsem nedokázala jít s hlavou v normální poloze, šla jsem po ulici a hleděla do země, nebo na sobě měla co nejtmavší sluneční brýle. Necítila jsem se dobře, měla jsem ze sebe komplexy. Ale jednoho dne jsem se šla namalovat, vzala jsem si zrcátko do ruky a zeptala jsem se sama sebe. "Pro koho se vůbec maluješ?" Došlo mi, že se vůbec nemaluji pro sebe, ale pro ostatní. Zajímalo mě, co si o mě myslí a byla jsem schopná obětovat tolik energie jen na to, abych dokázala se svým obličejem vyjít na ulici. A dneska? Jasně, ráda se namaluji. Cítím se pak příjemně. Ale už jen řasy, linky jsem neměla tak dva měsíce a lidi mě hold musí vzít takovou, jaká jsem. Ale byl to boj. A víte co je nejkrásnější? Když vás někdo přijme i bez malovátek a řekne vám, že vám to sluší daleko víc. Třeba už jen proto, že daleko víc vynikne váš úsměv. :)


Stává se mi to ve chvílích, kdy začnu pochybovat, bát se, že něco zakřiknu a uvědomuji si, jak pro mě něco a někdo má obrovskou hodnotu. Může to být moment, kdy dělám práci, která mě baví, píšu článek, jsem na výletě, nebo objímám někoho, koho mám vážně ráda. Je spousta situací, kdy se člověk může začít bát toho, že ztratí to, co má. Doporučuji shodit tuhle myšlenku rychlostí blesku. Dupněte do země, zaťukejte, napočítejte si do pěti, ale zbavte se ji. Vychutnávejte si tu chvilku a pak vám bude připadat, jako by se zastavil čas a pocit strachu zmizí. Buďte vděční za to co máte. Děkujte za to a uvědomujte si i ty největší maličkosti, které vám dělají radost. Pak už nikdy nebudete mít úzkosti z toho, co z vašeho života zmizí, protože k sobě všechno dobré a příjemné budete přitahovat jako magnet. 

Můj život se skládá z malých rutin, které jakmile nedodržím, tak mám pocit, že nemám chuť k životu a že se v něm zase ztrácím. Nejvíce mě tohle období trápilo, když jsem byla od rána do večera v práci, která mě strašně ubíjela a brala mi veškerou svobodu. Denně jsem na sobě musela mít masku a přetvařovat se. A to mě ničilo ještě víc. Pak jsem na moje rituály neměla ani chuť, ani energii. Jsou to maličkosti. Maličkosti, které dělají váš den krásnějšími a hned je váš postoj k životu daleko víc příjemný. Může to být klidně namazání obličeje oblíbeným krémem, přečtení si kapitoly z knížky, protažení si celého těla, nebo vypití sklenice vody s citrónem po ránu. Každý jsme jiný, každý máme jiné rutiny a jiné zvyky. Ale vím, že to nesmím zanedbávat a ve chvíli, kdy nemám čas, ani chuť na moje rutiny, které mi zlepšují den, snažím se udělat maximum pro to, abych se nad tím zamyslela a změnila to. Stačí se zastavit, zhluboka se nadechnout a uvědomit si.

Ano, jsou v našich životech momenty, kdy si prostě myslíte, že nejde být pozitivní, že se nejde usmát, ale jde. Vždycky si tu myšlenku do hlavy vezměte, zastavte, vnímejte svůj dech a uvědomte si, jak hrozně silná je síla okamžiku. Uvědomění si toho, že žijete teď a tady je obrovský bonus pro vás a váš postoj k životu. Taky vím, že teď sedím na rozkvetlé zahradě, píšu článek pro vás a uvědomuji si, jak hrozně šťastná jsem za to, že můžu moje myšlenky a tohle psaní sdělit mým čtenářům. Ono je vážně super, uvědomit si, že vaše hlava, jste vy. Pak už totiž nikdy nebudete pochybovat o rekonstrukci myšlenek ve vaší hlavě. Děkuji za to, že jste si tento můj článek přečetli a budu moc ráda za váš názor a postoj vašich myšlenek k tomu, jak na sebe aplikujete pozitivní myšlení. :) Krásný den přeji.

5 komentářů:

  1. Páni, tenhle článek mi neskutečně pomohl. Děkuji. <3

    OdpovědětVymazat
  2. Nádherný, pozitivní článek. Dneska jsem zrovna v dobré náladě, jsem u přítele, ale je pravda, že se často stává, že nedokážu myslet pozitivně, hledět vpřed a jen tak se usmívat. Dám si tě do záložek a občas si tě přečtu, když mě to zas napadne a nahlodá... :)

    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
  3. Nádherný článek.Miluju vždy to, co píšeš na svůj blog. Bohužel se v tom dost často vidím. Už několik měsíců se snažím měnit se k lepšímu, nebrat si tolik názory ostatní a milovat a vážit si všeho co mám, ale vždycky, když prožívám ty krásné chvíle třeba s přítelem, tak jsem otrávená a pořád s něčím nespokojená, přitom jiné holky by si takovéhle situace tak užívaly. Je to boj mít rád sama sebe, užívat a vážit si všeho. Dřív jsem si takovéhle věci ani nepřipouštěla a žila jsem prostě tak, jak jsem žila. Pak jsem narazila na tebe a od té doby BOJUJU. Měj se krásně!❤️

    OdpovědětVymazat
  4. Péťo, článek je super, víc takových! Našla jsem se prakticky ve všem. S těmi rutinami to mám tak, že když je dodržuji, připadám si svázaná stereotypem, ale když ne, jsem z toho nervozní. A nic mezi tím není, tak se v tom občas taky trochu plácám. I s postavou to mám podobné. Jednou chci být štíhlá a křehká, tak hubnu, pak chci být "fit" a nabírám svaly...když je mám, stýská se mi zase po té štíhlé postavě. Občas je to na palici :D.
    Co jsem ale hlavně chtěla napsat. Všímám si, že ti často někdo pochválí pokrok ohledně postavy, vlasů nebo přístupu k sobě, ale podle mě stojí za vypíchnutí i to, jak se změnil tvůj styl psaní. Když to porovnám s prvními články, řekla bych, že teď je to někde úplně jinde ;)....no prostě, rozhodně v tom pokračuj, dokud tě to baví! :) Petra R.

    OdpovědětVymazat
  5. Opravdu skvělěj článek, snad nejlepší, co jsem od tebe v poslední době četla ! :) Děkuji

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥