Snow Grey Glitter Pointer

14. února 2017

#POSITIVEVIBES : Láska


Valentýn neslavím. Vlastně mi to připadá, jako hrozný kýč. Všude samý srdíčka, medvídci, čokoládičky a pusinky. Ale přeci jenom jsem se dneska zmohla na tento článek na téma lásky a vztahů z mé oblíbené edice "Positive vibes". No a to pouze z jednoho prostého důvodu. Chtěla jsem na tohle téma psát už dlouhatánsky dlouho, ale nějak nebyla příležitost, vhodný okamžik, nebo jsem o tom nechtěla tolik přemýšlet. Ráda bych upozornila na to, že nejsem odpůrce vztahů, lásky, romantiky a všeho tohoto. Já to mám vlastně moc ráda, ale můj názor na tohle téma se opravdu hodně změnil a já bych Vám o tom chtěla dneska popovídat. Sice to bude asi malinko něco jiného, než jste tady u mě zvyklý, ale věřím, že to zvládnete vstřebat. :) A hlavně Valentýn je podle mě velice vhodný den pro tento dlouho plánovaný článek, ať je to Kýč s velkým K.

Ano, je mi 20. Jsem ještě mládě. Pro někoho malá holka, pro někoho už někdo, kdo by to měl mít v hlavě srovnaný. A já bych řekla, že asi jak kdy. Někdy jsem malá holka a hrozně mě to baví, někdy jsem radši ta, co se snaží svoje myšlenky v hlavě urovnat a ventilovat je až pak nějakým vhodným projevem. Ale co se týče vztahů a lásky celkově, moje hlava udělala obrovský krok někam jinam. Z bodu A, do bodu B. Bod A byla vlastně závislost. Měla jsem hodně období a situací, kdy jsem si říkala, že prostě někoho jenom potřebuji mít. Mít u sebe, mít na telefonu, mít doma, mít když je nuda, mít když je zábava, prostě mít. A když jsem nikoho neměla, připadala jsem si divně. Sama, osamoceně a jakoby mi něco chybělo. A tak jsem pořád hledala, lezla ze vztahu do vztahu, jako bych pořád nemohla najít to pravý. Vadilo mi tohle a tamto, nejdřív trochu a po čase mi to lezlo tak moc na nervy, že jsem nedokázala s tím člověkem být společně v jedné místnosti. Začala jsem s klukem chodit, aniž bych ho znala takového jaký je. Jak se tváří, jak se chová, nebo jak přemýšlí. Tenkrát mi stačilo, aby se mi líbil. Možná to patřilo i k tomu věku. Člověk to nemá ještě v hlavě moc srovnaný a líbí se mu hlavně to, co nemůže mít. A tak to bylo i u mě. Bože, kolikrát se mi stalo, že jsem se totálně zamilovala do nějakého kluka a byla jsem z něj hotová. A kolikrát se mi stalo, že jsem ho pak poznala, nebo s nim dokonce chodila a po pár dnech zjistila, že je to úplný "tydýd" a že se k sobě vůbec nehodíme. A tak jsem opět hledala, nacházela a zase utíkala a hledala. Ale sakra, vždyť já neměla ani páru, co hledám.

V dnešní době máme dokonce články a knížky o tom, jak hledat. 10 rad k tomu, jak najít tu pravou, nebo toho pravého. Když čtu takový nápisy na netu, ťukám si na čelo, ale přitom tuším, že hodně osamocených duší právě na tento odkaz klikne s očekáváním, že se dozví nějaké cenné rady.

Možná, že mi v tom, co Vám chci teď sdělit, pomohly knížky, který jsem za poslední rok přečetla. Možná i články, který jsem napsala o sebelásce, tak mi pomohly si uvědomit hodně věcí. Ale důležitý je pro mě to, že mám teď názor takový, jaký mám. A vážně mám na tohle téma v hlavě miliardu myšlenek, takže doufám, že to bude mít hlavu a patu a moc Vás nezmatu. Zjistila jsem, že pokud nemáte dobrý vztah sám se sebou. Nikdy nebudete mít dobrý vztah s někým druhým. A můžete hledat, jak chcete. Usilovně, či nenásilně. Trochu, nebo málo. I když najdete, stejně nebudete spokojený. Protože nejste spokojený sami se sebou.


Podle mě nejhorší je jít do vztahu a toho člověka neznat. Nevědět, jaký je, jak přemýšlí, co dělá, jeho zájmy, povahu, myšlenky a jestli si máte co říct. Nebo vlastně není to ani tak o tom, mít si co říct, jako o tom, rozumět si i beze slov. Třeba jen sedět a koukat a být vedle sebe spokojený. Prostě cítit něco z toho druhého a vědět, že k němu máte blízko. Ale zároveň cítit, že on to taky cítí. Cítí stejně. Rozumíte mi ne!? :D Jakmile jdete do vztahu a toho člověka neznáte, nebo Vám na něm něco dokonce nesmírně vadí, automaticky si říkáte, že on se ještě změní. Jenže pak budete opouštět vztah a na tuhle myšlenku si nevzpomenete. Vy tomu druhému řeknete : Co se to s Tebou sakra stalo? Vždyť ty jsi úplně jinej, než na začátku. To jen Vy jste jiní. Opustila Vás zamilovanost a její růžový brejle a Vy konečně vidíte toho druhého reálným pohledem.

Zamilovanost je stejně něco hrozně divného. Je to příjemný, ale zároveň děsně nepohodlný. Zamilovanost je nekonečná euforie a dobrá nálada jenom z pocitu, že ten druhý člověk existuje a při nejlepším se Vám věnuje a tráví s Vámi čas. V takových chvílích je pro nás tento člověk střed vesmíru a všechno ve Vaší hlavě se točí jen kolem něj. A vy máte pořád dobrou náladu, usmíváte se, nic není nemožný, jste jak z jinýho světa a Vašemu okolí to občas dost leze na nervy, protože máte najednou úplně vymytou hlavu. Jenže ono to nejde ovládat. Myslíte si, že Vám tu energii dává partner, nebo přítel, nebo prostě ten, do kterého jste se zamilovali. Ale to jste na omylu. On nemá nějakou vysílačku, kterou by vysílal tolik energie pro Vás. My když se zamilujeme, tak konečně otevřeme srdce. Což je pro nás něco nového. Většinou jsme totiž zvyklý mít ho zavřené. Aby jsme nebyly zranitelní. A tak žijeme dál v přesvědčení, že partner nám dává sílu žít, jsme zamilovaní. Jenže zamilovanost nás jednou přejde a s tím opadne i tahle obrovská síla a energie. A my jsme smutní a nešťastný, že nám ji partner přestal dávat. A často říkáme, že už to není jako dřív. Že on s námi není spokojený, nebo že se mezi Vámi něco změnilo.
No ale k čemu se chci dostat. Všechno tohle uvědomění si, vede ze vztahu k nám samotným. Z naší lásky k naší osobě a k našemu tělu. Když nemáte lásku sami k sobě, pravděpodobně ji budete hledat v někom jiném, kdo Vám ji "dá". Když nemáte lásku sami u sebe, ve svém srdci a někdo Vám ji nabídne, pravděpodobně po ni skočíte všema deseti. Hodně osamělý lidé, kteří pořád hledají, prahnou po nějaké pozornosti a důkazech lásky. Pravděpodobně udělají cokoliv pro kousek lásky od někoho jiného. A proto se pouštíme do vztahů se slovy, že on se změní, nebo že to bude jednou lepší. Hlavní je to, že dostaneme svoji lásku. Kterou bez toho člověka nemáme. Jenže my sami v sobě máme tolik lásky, že víc ani nepotřebujeme. Nemusíme nikomu říkat: "Prosím, miluj mě!" Všichni v sobě lásku máme, ale bohužel si to neuvědomujeme. No a co se stane člověku, který to neví a zjistí, že od někoho lásku může dostat? Hladoví po ni. Stane se z ní silná potřeba a nakonec strach typu : "Co když mě opustí?" Vždyť lidi přece nemohou žít bez někoho, kdo jim dává trochu tý lásky. Bohužel někteří z nás si za kousek lásky dokážou udělat ze života peklo, nebo partner jejich život dokonce ovládá. Určuje si podmínky, ultimáta. Ty můžeš tamto, tohle nemůžeš. S tímhle se bav, s tamtou ne.

Hledáme lásku, ale přitom je všude kolem nás. Dokonce v nás! Bojíme se milovat, protože už jsme se hodněkrát spálili a děsí nás to. Musíme se před ním přetvařovat, chovat se jinak, nepřirozeně, jen aby jsme se zalíbili a dostali kousek lásky. Nejsme schopni milovat sami sebe, ale chceme, aby nás miloval někdo jiný. Problém ale není v tom, že nás odmítá partner, ale v tom, že odmítáme my sami sebe, protože si myslíme, že nejsme dost dobří. 

Takže pokud někomu řeknete, že ho milujete a on Vám odpoví, že nemiluje Vás, je to důvod k tomu, se hroutit, trápit a brečet doma do polštáře? To že Vás odmítne někdo jiný, neznamená to, že se musíte odmítat i Vy. A jak říká moje mamka, není to jediný člověk na planetě a věřte tomu nebo ne, bude Vás milovat někdo jiný. A je opravdu důležité uvědomit si, že je mnohem lepší být s někým, kdo s Vámi chce být, než s někým, kdo s Vámi být musí. 

A to je to na co jsem přišla. Je to o sebelásce. Když si uvědomíte, že Vám je dobře sám se sebou, nepotřebujete, aby Vás někdo ovládal, necítíte se sami. Jsem šťastná i když jsem sama, už to dokážu. Ale taky mě samozřejmě baví být s někým. Jestliže bych měla být s někým proto, abych se musela přetvařovat, hrát si na to, co nejsem, nebo být žárlivá, tak ani omylem. Jestli se mám trápit kvůli někomu, tak to raději budu sama a bude mi daleko lépe. Někdo si hledá partnera jen proto, aby ho každý den mohl otravovat svými problémy a házet na něj svoji špatnou náladu. Ale pokud někoho máme opravdu rádi, spíše se snažíme zajistit pro něj to nejlepší. 


Takže ... dneska je sice Valentýn, kterej neslavím, ale Vy se mějte fakt rádi. Nemyslím tím teď partnera, nebo přítele, ale myslím tím Vás. Možná pak budete Vy i Váš partner spokojenější a šťastnější. Nežebrejte o lásku. Ve Vašem srdci ji je dost. Stačí si to uvědomit a já doufám, že jsem Vám k tomu tímto článkem alespoň trochu pomohla. :)

15 komentářů:

  1. Peťi ♥ Mluvíš mi z duše, přesně jak kdyby jsi mi mluvila do duše :) děkuji a mějme se rády, protože žádný kluk za slzy nestojí. Kluk byl, není, bude a nebude... ale naše JÁ je s námi pořád ♥ proto je důležité milovat samu sebe a pak to příjde :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že s někým mám stejný názor. :) Přesně tak!

      Vymazat
  2. Hezky napsané. Jaké knížky, co zminujes v článku, máš na mysli a doporučila bys? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju mockrát! :) Například knížka Láska, vztahy, přátelství od Don Miguel Ruiz <3

      Vymazat
  3. Krásny článok! Ja už som toto vedela, ale urobila mi to dobre, keď si mi to pripomenula. Už som začínala byť smutná z toho, že nemám nikoho, ale potom som si uvedomila, že mám sama seba, skvelú rodinu a priateľov okolo seba.

    http://lamodaeanarchia.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, to jsem ráda, že jsem článkem trošku pomohla. :)))) Děkuju moc!

      Vymazat
  4. Péťo, moc tě obdivuji a děkuji, že tu jsi! Prošla jsem si stemnými věcmi jako ty (anorexie,..) a dodáváš mi neskutečnou sílu! Děkuji!!! <3

    OdpovědětVymazat
  5. Péťo, tenhle článek mi vykouzlil úsměv na tváři. Momentálně jsou to tři měsíce, co skončil můj tříletý vztah. Zpětně vím, že ta naše společná láska trvala možná rok a i přesto, že to bylo potom špatné, byla jsem závislá na těch ojedinělých momentech lásky, které mi věnoval, a na vzpomínkách na krásné začátky. Chyba byla, že jsem ho milovala více než samu sebe a byla jsem na okraji vzdání se všecho jenom pro něj. Poslední tři měsíce se léčím - hlavu i srdíčko. A zjistila jsem, že si to nesmírně užívám a že konečně mám čas na lidi a věci, které miluju, a především na sebe.
    Co tím chci říct je, že tvůj názor chápu a souhlasím s ním. Není totiž nic nádhernějšího než milovat samu sebe... Díky za článek, moc mě potěšil :)) <3

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem ti Peti za tieto slová <3 ako sa hovorí, zarezala si do živého a presne to som potrebovala počuť ! ďakujem, skrášlila si mi celý deň ale znova vyjasnila pohľad na celý život <3 :)

    OdpovědětVymazat
  7. Já jsem nikdy s nikým nechodila. Snad kvůli šikaně, kdy mi moje sebevědomí kleslo na -100, a moje sebeláska se ztratila úplně. Je to jak to píšeš, hladově bych chtěla vědět, že na světě existuje člověk, který mě dokáže milovat. Ale nevěřím tomu, protože se to nikdy nestalo. Nevěřím, že dokáže být člověk, který by měl rád někoho jako jsem já, a to je ten důvod, proč nikoho nemám. Možná mi je jen 17, ale v životě jsem toho hrozně moc zažila a je těžký s tím vším žít. Rakovina v dětství, šikana na škole, pokus o sebevraždu, nedávno pokus o znásilnění. Pomalu začínám tu sebelásku objevovat, ale nejde mi to. Byla jsem u psycholožky, ale nepomáhá mi, myslím, že budu muset přestoupit k psychiatrovi, abych konečně mohla nějak rozumně započít svůj život. Děkujeme za krásný příspěvek ♥

    OdpovědětVymazat
  8. Péťo.. ty máš takovou pravdu.. já tohle vím moc dobře.. člověk je ve vztahu, ale přitom mu dělají dobře jiné komlimenty.. protože ve vztahu už to není takové.. a tu lásku prostě člověk nedostává.. Ale já vím, že člověk musí brát toho partnera jaký je...a je to všechno komplikované.. knížku jdu koupit:)

    OdpovědětVymazat
  9. Jéé, to je nádherný článek <3 večer si ho pak přečtu ještě jednou, úplně jsem hltala co píšeš, krásně jsi to napsala a úplně mi připadalo, jako bych to psala já, jak jsi mi mluvila z duše :D a přesně jak říkáš, nejhorší je člověka neznat a začít s ním chodit, mému přítelovi trvalo 4 roky, než jsem povolila :D opravdu jsme spolu 4 měsíce, ale znám ho 4 roky a musím říct, že i tak stále v něm objevuji nové věci :)

    OdpovědětVymazat
  10. Bože, je krásné, jak je tento článek neskutečně pravdivý. Klobouk dolů a díky za něj!:)

    OdpovědětVymazat
  11. Milá Peťo, krásný a moudrý článek ... :) Dostala jsem se na Tvoje stánky spíše náhodou, ale velmi mě zaujaly. Taky neslavím Valentýna, i když mám s kým .....Je mi skoro skoro 2 x tolik, co tobě a žiju ve spokojeném manželství už 13 let, má krásné, zdravé děti. Když jsem četla Tvůj článek, přesně jsem si vzpomněla na svoje myšlenky, když mi bylo 20 a já neměla kluka. A užívala jsem si to .... A pak přišel ... když jsem to nejmíň čekala, když jsem se musela učit na dvoje státnice a já měla tak málo času na randění .... Proč to píšu? Protože vás všechny, mladinké, nádherné a plné očekávání, chci povzbudit a utvrdit v tom, že ten pravý se pro vás určitě narodil, je tady někde blízko či daleko, ale určitě se v pravý čas objeví ... a do té doby si užívejte svého bezstarostného mládí a mějte se rády, takové jaké jste. Buďte sami sebou a važte si sebe. Mějte se krásně :) Majka

    OdpovědětVymazat
  12. Hodně pravdivý článek :) Měla jsem skoro šest let vztah, který byl o ničem, stal se z toho spíš takový stereotyp. Já jsem byla hodně často smutná, často jsem brečela a nic mě v tom vztahu nenaplňovalo. Rozešli jsme se a to byla právě ta nejlepší věc, kterou jsme mohli pro sebe udělat. Po téhle zkušenosti jsem si řekla, že už žádnou lásku hledat nebudu a budu se soustředit víc na sebe a na to, aby mi bylo dobře a abych byla šťastná a dělala to, co mám ráda a co mě baví. No a v tu dobu, kdy jsem tu lásku nehledala, tak si mě našla sama :) A teď jsem happy jak dva grepy :D ;)

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥