Snow Grey Glitter Pointer

15. ledna 2017

VEN Z BULIMIE


Dneska to bude malinko vážnější téma, ale hodně dlouho jsem se k tomuhle článku odhodlávala. Už jenom protože je to pro mě dost citlivé téma. Takovým nakopávačem, který mi dodal energii na tohle psaní bylo to, když mi tenhle týden řekla jedna kamarádka, že dřív měla bulimii a dodnes se s ní pere. V tu chvíli mě polilo horko. Nikdy bych to do ní neřekla. Vlastně by mě to v životě ani nenapadlo, že zrovna ona. Ale tak to bejvá. 
Na světě běhá tolik slečen, které trápí bulimie a vsaďte boty, že byste to na ně rozhodně netipovali. Dovolte abych Vám popovídala něco o téhle nemoci. Moje názory, moje rady a bohužel i mojí zkušenost. A proč? Protože se všude mluví o anorexii, nebo o přejídání a bulimie je téma, které není až tak probírané. A já to chci napravit.

Když si vzpomenu na mě. Sedím u počítače, v hlavě mi běhají výčitky a pocit sebenenávisti, protože se to zase stalo. Zapnu internet a zoufale hledám nějaký informace, který mi pomůžou se z toho dostat. Pátrám s velkou nadějí a snažím se hledat videa, blogy, či knížky, které bych si koupila. Něco, co bych si přečetla, na co bych se podívala, nebo prostě jenom něco, co by mě uklidnilo. Něco co mi dodá sílu, energii a hlavně motivaci se s tím poprat a zase začít od začátku bojovat. Už tak po miliontý. Nikde nic. Našla jsem jen nějaký video od psycholožky, která kváká o tom, jak je to vážná nemoc a podobný "novinky", nebo článek o tom, jak je užitečný jít na léčení. Od počítače se jdu schoulit do postele, zabalím se do klubíčka a chci zmizet z tohoto světa. Přitom mi v hlavě běží otázka "Proč nemůžu bejt zdravá, jako normální holky a užívat si života?"

A proto píšu tenhle článek. Přála bych si, aby každá holka, která trpí bulimií a sedne si k počítači našla něco osobního a něco, co ji opravdu dodá motivaci a energii s tím bojovat. A přeju si, aby to byl tenhle článek.

Trvalo to už dlouho, už dlouhatánsky dlouho se tohle opakovalo. Přejedla jsem se, zvracela a pak hledala něco, co by mi dalo alespoň malinkou kapku naděje, že to bude zase dobrý, že už se to nestane. A den ode dne jsem tý naděje měla míň a míň. Připadalo mi, že bych musela bejt jedině někde zavřená na samotce. Stačil malinkej stres, špatná nálada, hádka, či jen nějakej debilní pocit a já se tím snažila utěšit. Nebo se potrestat a ublížit si? Těžko říct. 
Občas, když na to koukám zpětně a přehrávám si v hlavě, jak to probíhalo, co bych tak asi mohla sdělit všem bulimičkám na tomhle světě, aby jim bylo líp, došlo mi, že k tomu potřebuju napsat článek. Článek, v kterém se podívám na nejhorší období, co jsem kdy zažila. Tím neříkám, že anorexie, nebo přejídání pro mě byla procházka růžovým sadem. To vůbec ne. Jen bulimie u mě byla nejvážnější etapou poruch přijmu potravy a nejvíc se mi zaryla pod kůži.
Už milionkrát jsem tady psala článek o tom, jak to u mě bylo, jak to probíhalo, ale nikdy jsem to nepsala z důvodu toho, aby mě někdo litoval, nebo abych dělala chudinku. Vždycky to bylo jen za účelem toho, abych Všem holkám, které se nachází ve stejné situaci, dokázala, že se dá z toho dostat a bulimii porazit. Protože vím, že mě by to tenkrát hrozně pomohlo.


Z mojí anorexie se vyklubalo přejídání, z přejídání bulimie. A to všechno začalo jednou debilní a  zdánlivě "nevinnou" dietou. Celý příběh jsem psala už v jednom z těch upřímnějších článků, ale dneska tu jde jenom o jeho poslední část. Takže tu přidám jen příběh bulimie, aby jste věděli, jak to začalo u mě. 

A dost! Musím přestat s přejídáním a zhubnout, musí začít novej režim. Nasadila jsem extrémní diety, hladovění a snažila jsem se vrátit do prvního extrému hubnutí. Chtěla jsem být hubená jako v době anorexie. Začala jsem cvičit, hlídat si každý sousto a chtěla jsem zase být hubená a dokázat nad sebou mít tu sebekontrolu a silnou vůli. Samozřejmě, že jsem to nedokázala. Vydržela jsem maximálně pár dní takovýho extrému a zhroutila jsem se, potřebovala jsem se přejíst.
Takhle se to opakovalo dlouho, pořád dokola jsem střídala nový začátky diet a následovného přejedení a zklamání sebe samé. Odhaduji to na takových 100 nevydařených začátků. Přesně si pamatuji tuhle situaci, kterou Vám teď popíšu. Den předtím večer, než se tohle stalo, jsem si řekla, že od následujícího dne začínám makat na milion procent a že už konečně zhubnu a že mi zase budou koukat žebra a budu mít mega mezeru mezi stehny, koukala jsem na starý fotky a doufala jsem, že to dokážu. Byla jsem motivovaná, jako nikdy. Až do odpoledne jsem druhý den nejedla. Pak přišla mamka z nákupu a přinesla nějaký pečivo. Dala jsem si jednu housku s tím, že moje jedení pro tento den končí. Snědla jsem ji a jak asi tušíte, snědla jsem nakonec všechno pečivo, co mamka domů přinesla. Nenáviděla jsem se tak hrozně moc, když jsem to jedla a věděla jsem, že se budu nenávidět ještě milionkrát víc, až to jíst přestanu a proto jsem se zase nacpala tak moc, až mi bylo zle. Nakonec to nebylo jen pečivo, ale další tuna jídla. V hlavně mi pořád blikalo číslo, který mi ukázala váha a měla jsem hroznej strach z toho, že druhej den tam bude ještě víc. Nenapadlo mě nic "lepšího", než se toho jít zbavit, jít to vyzvracet. 

Jestli existuje nějakej moment v mém životě, kterej si vyčítám dodnes, je to právě tento.

Tenhle jeden jedinej moment odstartoval několik let bulimie, depresí a největšího pekla, jaký jsem kdy zažila. 

Můj život se potom odvíjel jen od přejídání a zvracení. Nemyslela jsem na nic jinýho, než na jídlo. Jídlo mi totálně svazovalo mozek a byla jsem úplně posedlá. Věděla jsem, že přejedení se nezbavím, věděla jsem, že na to nejsem dostatečně silná a věděla jsem, že když alespoň vyzvracím to, co jsem snědla, nebudou výčitky tak silné. Přišla jsem si hrozně dobře, protože jsem mohla jíst všechno, co jsem chtěla a měla jsem "super trik" k tomu, abych z toho nepřibrala ani kilo. 
"Super trik" jsem praktikovala zhruba půl roku, skoro každej den. Do tý doby, než přišly zdravotní problémy. Byla jsem nejunavenější člověk na týhle planetě, pořád jsem chtěla spát a když už jsem spát šla, neusla jsem, nebo jsem dokázala spát jen maximálně 4 hodiny. Kazily se mi zuby, měla jsem suchou pleť, padaly mi vlasy. To nejhorší, co mi zvracení způsobovalo byla malátnost a omdlívání. Stalo se mi několikrát, že jsem omdlela a nikdo nevěděl proč, věděla jsem to jen já a nedokázala jsem to nikomu říct. Často jsem měla deprese, nenáviděla jsem svět, sebe i ostatní, protože jsem myslela, že všichni dělají, že nevidí, jakej mám problém a nechtěli mi pomoct. Přitom jsem se nikomu nedokázala svěřit. Zavírala jsem se doma, nechodila jsem mezi lidi a byla jsem tak hrozně sama.

Následoval další rok.

Mohla bych tu psát hodiny o tom, jaký je bulimie peklo a jak jsem si zažila momenty, kdy jsem myslela, že už to nezvládnu. Ale hlavně můžu říct, že v těch chvílích by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou budu blogerkou, která píše o zdravém stravování, která má ráda svoje tělo, užívá si jídlo a cvičení a v hlavě nemá ani jednu myšlenku týkající se výčitek. Takže pokud i ty jsi si myslíš, že z toho není cesta ven, jsi na omylu. A já jsem toho důkazem.
A konečně se v tomhle článku dostáváme tam, kam jsem se chtěla dostat. A to k tomu, co mi pomohlo přestat zvracet a co mi pomohlo v tom, abych to už v životě neudělala. 
Jako první, co mi pomohlo, bylo uvědomit si a připustit si, jak hrozně zvracení škodí. Jak už psychicky, tak fyzicky.
Psychicky Vás to vyšťavuje úplně maximálně. Nemohla jsem chodit mezi lidi, mezi kamarády. Doma jsem byla nepříjemná, zavřená v pokoji. Nenáviděla jsem sebe, svět a hlavně svoje tělo. Měla jsem deprese, úzkosti a nízké sebevědomí. A nejvíc mě vyšťavovalo, když jsem musela mezi lidi a dělat, jako že jsem v pohodě.
Zvracením se zbavujete všech minerálních látek v těle. Kazí se Vám šíleně zuby, padají vlasy, lámou nehty, ale to z daleka není to nejhorší. Nejhorší pro mě byl asi vzhled mého obličeje. Ze zvracení jsme měla doslova tváře, jak kdybych měla 20 kilo nadváhu. Z neustálého zvracení totiž natékají slinné žlázy, které se nachází pod dolní čelistí a proto nepříjemně opuchne obličej. A to ani nemluvím o únavě, suché pokožce, či žaludeční nevolnosti a křeče skoro po každém jídle. 



Další zjištění, které mi otevřelo oči bylo to, když mi došlo, že zvracením jsem vlastně nehubla, spíš naopak. Moje tělo mělo tak rozházený metabolismus, zvracením jsem si doslova ničila svalovou hmotu a tělo si dělalo zásoby. Někde jsem tenkrát četla, že zvracením se člověk zbaví jen nějaké části jídla a zbytek se normálně uloží. Takže když jsem měla záchvat přejedení a tohle jsem si uvědomila, postupně jsem neměla takový tendence do sebe cpát opravdu tuny jídla, protože jsem si říkala, že se stejně všeho nezbavím a některé cukry se dokonce štěpí už v ústech.

Když jsem byla na sezení v poradně Anabell, která se zabývá právě poruchami přijmu potravy, poradili mi tam docela užitečný fígl. Člověk, když se přejí, tak má okamžitě tendenci jít zvracet. Úplně automaticky. Nebo alespoň tak jsem to měla já. Ale když jsem si řekla, že po přejedení půjdu zvracet třeba za 10 minut, už jsem měla čas na to si to rozmyslet. A postupně se dá tento čas protahovat a zvracení oddalovat. Nakonec jsem měla i třeba 30 nebo 40 minut na to, abych šla zvracet a hodně často jsem si to dokázala rozmyslet, když mi došlo, jak mi zase bude zle, jak zase budu svému tělu ubližovat a celkově jsem to rozmluvila sama sobě.

Největší pomocník pro mě byl deníček. Jednoho dne jsem se zvedla, zašla do obchodu a koupila jsem si ten nejhezčí diář, který měli. Od té doby jsem si psala úplně všechno. Chtěla jsem zjistit, jak se naučit bulimii předcházet. Psala jsem si všechna jídla, jakej z nich mám pocit, jestli si myslím, že je to moc, nebo málo, jestli jsem se přejedla, jestli to bylo zdravý, nebo nebylo a hlavně jestli jsem jídlo pak vyzvracela, nebo ne. Tohle bylo opravdu užitečný a já bych tenhle bod doporučila rozhodně všem, který se hrabou z jakékoliv poruchy přijmu potravy. Protože s těmito informacemi budete silnější a budete si víc uvědomovat, jak tomu třeba můžete předejít. 



Vypište to ze sebe. Stejně jako pomáhá psát si jídlo, pomůže Vám i sepsat si svůj příběh. Zbavte se tím vnitřní bolesti a konečně se zbavte toho, co v sobě dusíte. Můžete napsat i třeba dopis na rozloučenou své bulimii. Možná to teď zní divně, ale neskutečně to člověka osvobodí a pomůže mu to uvědomit si, jak je to vážný a jak je hrozně důležitý nepřestat bojovat. A hlavně se zbavíte všech nepříjemných pocitů, protože je jednoduše vypíšete na papír.

Možná Vám teď napíšu něco, co se Vám až tak nebude líbit. Je to jen o hlavě. Je to jen Váš zvyk a Vaše naučená rutina. A v tomhle musíte být opravdu trpělivý. Změnit svoje zlozvyky, reakce a chování zabere opravdu hodně času. Takže je na čase změnit Vaši rutinu. Co po přejedení vzít psa a místo zvracení, jít na procházku. Co po přejedení obout kecky a jít si vyvětrat hlavu během. Co po přejedení vzít sluchátka, knížku, nebo zavolat kamarádce? Chce to udělat něco, co Vás uklidní a přivede na jiné myšlenky, než jen na zvracení. A nakonec se naučíte přecházet i celému přejídání, protože si vždy najdete nějakou činnost, kterou přejedení a zvracení nahradíte. 
Chodíte kolem obchodu, kde si vždycky nakoupíte tuny jídla na přejedení? Tak u sebe noste třeba málo peněz, nebo zvolte jinou cestu, jako jsem to dělala já. Vždycky je nějaké řešení.

Já jsem se vždycky přejídala hlavně, když jsem byla doma sama. A to dost extrémně. A proto mi opravdu moc pomohlo, když jsem o víkendech nezůstávala doma sama, ale jezdila jsem s rodičema na chatu a držela jsem se co nejvíc v jejich přítomnosti. A když už jsem byla doma sama, někoho jsem si pozvala na návštěvu, nebo jsem se snažila jít mezi lidi. 

Nejdůležitější bod celého léčení je to, aby jste se nesnažili zhubnout. Zkuste si sednout, nebo lehnout, dát si sluchátka a udělat takový proces toho, kdy si uvědomíte svoje tělo a přijmete ho. Přijmete ho takové jako je a zkuste mu to v tu chvíli odpustit, jak nejvíc dovedete, protože teď se chcete uzdravit a ne hubnout. Je jedno jestli máte o nějaký kila víc, nebo míň, teď jde o to vyléčit svoji duši a naučit se zase jíst, jako normální člověk. Protože dovolte, abych Vám něco sdělila. V životě se nedostanete z bulimie, pokud pořád budete držet hladovky, nebo diety. Nějaké omezování Vaše nemocné tělo a hlavně psychika nepřijme a bude mít ještě větší tendenci se přejídat. Tenkrát jsem si řekla, že je mi jedno, jak budu vypadat, ale že nejdůležitější je pro mě, abych byla zdravá a neměla takové zdravotní problémy. Začala jsem jíst, nedržela jsem diety a došlo mi, že čím míň se omezuju a čím míň si něco zakazuji, tím míň taky mám tendenci se přejídat. Jedla jsem tak šestkrát denně a neskutečně mi to pomáhalo. Pokud totiž jíte pravidelně a vyváženě, Vašemu tělu nebude nic chybět na nebudete mít chuť na tuny jídla. 

Cvičení je balzámem na duši a přívalem pozitivní energie. Proto si najděte sport, který Vás bude bavit a který alespoň občas zařadíte. Může to být běh, plavání, nebo klidně jen procházka se psem. Důležitý je to, aby jste přišli na jiný myšlenky. 

Trvalo několik let, než jsem se dokázala někomu svěřit, ale jakmile jsem to udělala, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Můžete se svěřit někomu a domluvit se s ním, že pokud na Vás půjde přejídání, nebo zvracení, zavoláte tomu člověku a on Vás uklidní, nebo s Vámi někam zajde. Ovšem důležitý je to, uvědomit si, že nikdo jiný Vás z bulimie nedostane a že jediný, kdo Vám opravdu pomůže z tohoto pekla ven, jste Vy sami.

Bulimie se nezbavíte za jeden den. Ani za týden. Mě osobně to trvalo rok. Rok, než jsem si řekla, že jsem si opravdu jistá tím, že jsem proti tomu silná a odolná. Neříkám nic. Pro vyléčené lidi z poruch přijmu potravy není nikdy jistota toho, že se do toho zase zpátky nedostanou. Ale už jen to, jak teď přemýšlím, mi aktuálně dává přesvědčení, že už se to nikdy nevrátí. Jde o to, aby jste dělali malé kroky. Nejdřív se stane ze zvracení několikrát za den, zvracení jen jedno. Pak jedno za pár dní, pak za týden, za měsíc a tak dále. Hrozně super je dny si číslovat. Moc dobře si pamatuju, jak jsem zvládla prvních 13 dní bez přejedení a zvracení a pro mě to bylo něco úžasného. Rázem jsem si říkala, že příště zvládnu měsíc a cítila jsem se silná. Nesmíte to vzdávat a s každým zvracením si říkat, jak jste tomu asi mohli předejít a kde se stala chyba. A když se to pokazí, přijměte to a buďte na sebe tolerantní. Občas se to pokazí, občas bude horší den, ale nejdůležitější je to, aby jste se z toho nehroutili. Vy se musíte sebrat, vzít poslední energii a s dalším jídlem zase začít makat na tom, aby jste se bulimie zbavili. 



Tímto bych článek chtěla ukončit. Já bych si moc přála, aby pomohl alespoň jedné slečně, kterou trápí bulimie a zároveň chci Všem popřát hodně sil a energie. Opravdu není lehký se z toho dostat, ale jakmile se budete snažit, budete dělat malé kroky, které Vás budou neustále posouvat víc a víc ven z této nemoci. Buďte trpělivý a pozitivní a hlavně tolerantní ke svému tělu. Držte se! 

15 komentářů:

  1. Opět skvělý článek!:)Píšeš opravdu upřímně, hrozně dobře se to čte:)

    OdpovědětVymazat
  2. :) Super Péťo, zrovna včera jsem měla 13. den bez ZP a pokazila jsem to.. Ale řekla jsem si, že to nevadí, že těch předchozích 12 dnů je MEGA úspěch :) Trošku mi přijde úsměvná rada jít si po přejezení zaběhat :D Já se teda sotva pohybuju jak je mi zle, ale.. :D :) Jsi velká inspirace :) A ke komentáři, že "jíš normálně" což je podle někoho stále omezování bych chtěla z vlastní zkušenosti říct, že my, co jsme si prošli nějakou PPP musíme mít prostě alespoň nějakou kontrolu nad jídlem neustále, být neustále ve střehu. A jídlo, který je "zdravý" mi dává pocit bezpečí, díky tomu vím, že jsem silná a můžu si dát to "nezdravý" bez toho, aniž bych se pak přežrala jak čuník :) Tohle je pro mě ta rovnováha :) Zatím :) Přeji hezkou neděli sluníčko ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Super, že máš takový přístup, chválím a moc Ti držím palce, aby jsi to příště vydržela ještě déle. :))

      Vymazat
  3. Ja som sa pri čítaní normálne skoro rozplakala , už sa tisli slzičky.. nemala som to až tak extrémne, ale áno aj ja som poznala anorexiu , vracanie a tento hnusný kolotoč sračiek(sory za vyraz)😄.. stale sa bojim ze do toho spadnem znova ale stale si tiež hovorim že sa to už nesmie stať ked si spomeniem že som niekedy nevládala ani vstať z postele.. obdivujem ta za to co robis a ako vies pisať, možno ani nevieš ako niekedy vieš pomôcť 💜💜💪

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to děkuju za takový komentář. Drž se a měj se krásně! :) Jsem ráda, že tyhle upřímné články pomáhají.

      Vymazat
  4. Tohle je strašná věc a mrzí mě, že se ti tohle stalo :-( Jsi strašně silná holka a věřím, že tenhle článek si přečte hodně holek, co bulimii trpí a něco si z toho vezmou.!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co bylo, bylo. Děkuju moc a já doufám, že tomu tak bude. :*

      Vymazat
  5. Nikdy jsem neměla problémy s PPP ani ničím takovým, nebo mi to tak alespoň vůbec nepřišlo, ale pravdou je že ano. Jen jsem si to nechtěla připustit, protože když má člověk hlad tak extrémní, že mu břicho takzvaně zpívá a líbí se mu to, nemyslím si, že to je dobré a hlavně normální. Naštěstí jsem si to uvědomila včas a to díky Tobě. Neskutečně jsi mi pomohla a chci Ti za to moc poděkovat, ale hlavně ti složit poklonu za to, jak jsi to všechno zvládla❤ Tvé články mě motivují, tak jako nic jiného a díky Tobě mám chuť konečně splnit si svůj cíl. Přeju Ti hodně štěstí a moc se těším na další článek.

    OdpovědětVymazat
  6. Peťo veľmi mi tvoj článok pomohol pred letom som asi tri mesiace mala kritické obdobie v škole som nič nejedla a keď som prišla domov prejedla som sa ako som len vládala a následne som to dala von cez leto som si povedala že z tým skončím ..áno postupne sa to zlepšilo ale ajtak som som to aspoň raz za 2 týždne poriadne dokašľala ...a posledný mesiac sa to zhoršilo a vracala som skoro každý deň najme keď sme doma mali čokoládu ....ale už som si povedala dosť otvorila si mi oči sama vidím že mám opuchnuté lica a bolesti zubov vôbec mi nedošlo že je to kôli tomu ...inak toto je prví krát čo to niekde hovorím doteraz to nikto nevedel ...veľmi pekný článok ďakujem ����

    OdpovědětVymazat
  7. Vážně super článek . Teprve nějak dnes sem se na tenhle blog aktivně podíval a říkám si , že je škoda , že jsem se nepodíval už dřív . Sic nejsem sportovec (v dobrém počasí rekreačně kolo , výlety , procházky "na plavání se moc stydím" ) , cvičím převážně jen doma obyč.cviky ale loni jsem se začal velice úspěsně léčit z anorexie ale co se stalo právě v listopadu .. Osud mi dal facku a ikdyž jsem se léčil a snažil se jíst , začalo přejídaní ... přešlo přes vánoce až vlastně do minulého týdne kdy jsem se z toho psychicky kompletně složil. v pátek sem si tedy sehnal právě nějaký takový ten deníček (vytiskl jsem si stravovací diář od Anabell) a snažím se fakt poctivě dodržovat pravidelnost dle pocitů včetně pitného režimu (u kterého mám teda velkou potřebu ale prostě když piju normální příjem 2-2.5litru jsem moc slabý a unavený) . i 2 první dny jsou pro mě moc a doufám , že to bude stále snad lepší :) rizikové potraviny moc nevím jak poznávat ale jakmile uvidím nějaký náznak něčeho špatného hodím na to očko (nechci tady být zastánce něčeho ale prvním spouštěčem co mi to spustil pokaždé bylo něco hodně sladkého i třeba ovoce , ovesná kaše po ránu , nebo mi to spouštělo maso včetně šunky) tak uvidím . nechci to nějak přepálit tak se těhle potravin radši chvíli budu stranit a pak je zkusit zařadit a psát si co dělají :) život si bez nich představit umím :)
    Takže děkuji ti moc , jsi strašně sympatická , milá a fakt super holka ;) a moc se mi líbí tvůj celkový styl. https://www.instagram.com/spiritboyrecoverycz/

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Péťo😊 Je to poprvé, co komentuji nějaký článek. Nedokázala bych líp vyjádřit ty pocity a stavy, které má člověk trpící bulimii. Prošla jsem si tím samým co ty, takže moc dobře vím jak ses musela cítit a opravdu bych to nikomu nepřála. To co děláš je opravdu skvělý a myslím, že tenhle článek pomůže spoustě holkám, které bulimii trpí. Jsi velkou inspirací, jen tak dál!💙

    OdpovědětVymazat
  9. Nedočetla jsem celý článek, jen po tu část, která odstartovala tvou část života s bulimií (dělám si totiž ořestávku po tvém hiit předtim než se vrhnu na zadek :D) ..no a musim říct, že jsem asi jednou měla na mále. Měla jsem svý období hubnutí, kdy člověk cvičí tunu kardia a počítá si kalorie. Období největšího stresu, největšího nasrání na všechny lidi, kteří mi nabídli nějaké jídlo. Období z toho že sním o jedno RAJČE víc a přeženu denní limit kalorií!!!! Víc vzteklou ženu (dívku) byste nepotkali, než tu, co si počítá co sežere :D No, nicméně, po tomhle jsem se začala přežírat. Z 54 kg jsem náhle měla 65kg! Pět rohlíků s marmeládou a vysočinou k snídani, pak mega oběd, obří dezert, tři večeře..No a jednoho dne se vrátil večer táta od babičky. Šlo se grilovat a u krbu krom plno masa a pečiva byl i babiččin štrůdl <3 Po večeři sem do sebe nasoukala tolik štrůdlu, že mě pak to nafouklý břicho brutálně bolelo, jak se napínalo, ale bolelo i zevnitř. Bylo mi zle. V posteli jsem si říkala, že už to nevydržim, že to jdu raději vyzvracet. Ale hlavou mi blesklo, že nesmím. A nešla jsem. Vydržela jsem to a asi to stálo za to, kdoví, jestli by to nebyl začátek něčeho strašnýho. Z přejídání jsem se pak dostala tak nějak samovolně a kila šla sama od sebe dolů :)
    Obdivuju všechny, které si tím prošly a dokázaly si najít cestu zpět! A ostatním držim palce.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuju za tento článek <3 Bulimie mě sice netrápí, ale nebylo k tomu daleko. Trápí mě ZP :( Už asi rok a třičtvrtě. Po Vánocích se to rozjelo do extrémů. Naposledy jsem se přejedla předminulý pátek, pak v neděli, další neděli v pondělí i v úterý. Tolikrát za týden se mi to v životě nestalo. V úterý už jsem byla tak na dně, že jsem stála nad záchodem, prsty v krku a slzy v očích. Ale nešlo to. Naštěstí! Naštěstí jsem se nevyzvracela. Ve středu ráno jsem z toho byla smutná, měla jsem oteklý oči z pláče a po snídani jsem to zkoušela znova. Že jen jednou, jen teď...uleví se mi, vyprázdním žaludek a začnu znova. Ale zase se to nepovedlo. Díky Bohu, jinak bych se plácala zase s jiným problémem. Bojuju. Bojuju už dlouho, ale jednou vyhraju. Vím to :) Díky, že tu pro nás jsi a motivuješ nás se nevzdávat! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj :) moc hezky napsané :) Moc mi to pomohlo, od dětství mě trápí problémy se stravováním, přijetí svého vzhledu a nízkým sebevědomím. Tohle všechno vyústilo v bulimii, která u mě trvá 9 měsíců. Rozhodla jsem se pro léčbu a ke konci měsíce mám schůzku s odborníkem, tak doufám, že budu stejně úspěšná jako ty ❣

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥