Snow Grey Glitter Pointer

11. prosince 2016

BLOG JAKO KONÍČEK



Nejspíš jsem asi jediná blogerka, která ještě nezveřejnila něco o Vánocích. Třeba tipy na dárky, jak dárky balit a co si přeji, či nepřeji mít pod stromečkem, ale ani to ode mě neočekávejte. A i když jsem měla Vánoce vždycky ráda, poslední dobou mi začínají čím dál tím víc vadit. To, že v obchodech je vánoční výzdoba sotva jen co sluníčko po létě stáhne opalovací paprsky, že jsou všude a v jakoukoliv denní dobu mraky lidí a kolikrát se mi stane, že se ani nevejdu do metra. Nemám nepečený ani cukroví, vyzdobenej byt kravinkama, ale víte co? Zatím je mi to nějak jedno a rozhodně z toho nemám špatnej pocit. Protože mě tak děsně vadí to, jak každej je jen hladovej po dárkách. A když jsem byla malá a někdo mi řekl, že Vánoce nejsou jen o tom, nechápala jsem a říkala si, že ten člověk asi není normální. No a dneska? Jsem nesmírně ráda, že letošní Vánoce budou u nás probíhat v klídečku, pohodičce a že spíš budem rádi za ten relax, atmosféru, že jsme spolu a že jsme jedni z těch, co to tak nehrotí. :) Dáme si každej nějakou mini drobnost, kousek cukroví, něco na zub a bude to fajn. A já Vám i tak slibuji něco Vánočního, ale nebudou to tipy na předražené dárky nebo můj vánoční wishlist, budou to především zdravé vánoční recepty a možná i nějaké návody na to, jak si vyzdobit byt, či vyrobit dárek. Protože to podle mě udělá radost nejvíce. :)
No a teď už k dalšímu povídacímu článku. Abych byla upřímná, ani jsem tak nějak nevěděla, o čem dneska chci psát. Celý týden jsem lítala z práce do fitka, z fitka se jen domů vyspat, do toho jsem udělala jedno obrovský rozhodnutí, který mi totálně změní od nového roku život a s tím se pojilo i hodně situací, kdy jsem měla přemýšlivé nálady a prostě jsem si už potřebovala oddychnout, mít to za sebou a zastavit se. No a dneska je konečně ten den, kdy mám ten čas na to, abych se zastavila a dala se do kupy před dalším pracovním týdnem. No a pak mi došlo, že už delší dobu chci zveřejnit něco o tom, jak jsem hrozně šťastná, že blog mám. 

Už když jsem byla mladší a můj věk se pohyboval třeba kolem 12ti, 13ti let, hrozně jsem si přála mít někde prostor k tomu, abych zveřejňovala to, co se mi líbí, nebo někde mohla psát a dělit se o to s lidmi. A už tenkrát proto vzniklo hodně mých blogů, které mě ale většinou přestaly bavit hned po několika dnech, protože jsem pořádně neměla myšlenku, kam bych blog chtěla vést. No a hlavně sama jsem asi tenkrát měla v hlavě docela zmatek. Ale to k tomu věku asi patří. Zhruba kolem dob anorexie mě chytla vlna toho, že nebudu jíst a budu se o to dělit se světem. Aby svět viděl, jak dokážu hrozně zhubnout a jakou mám vůli. Bla bla bla. Myšlenky mé nemocné duše a založení blogů, které když aktuálně zobrazím a pročtu si je, okamžitě si vzpomenu, jak jsem se tenkrát cítila. A nejradši bych si dala pár facek, že jsem to takhle zveřejňovala a tím třeba ubližovala i dalším holkám, protože moje rady a pravidla, které jsem psala, byly vážně jen posedlost po vychrtlý postavě. Samozřejmě jsem blog psala anonymně. Pak tak nějak samovolně tyhle blogy opadly, protože přišlo přejídání, bulimie a o tom se mi vážně nechtělo mluvit, natož psát. Ale když tenkrát přišel záblesk toho, že už bude dobře a já jsem na cestě se z toho dostat, vždycky jsem si založila vysněně blog a doufala jsem, že bude mou motivací to nevzdat. Protože mít blog o zdravém jídle, cvičení a hlavně o zdravém pohledu k sobě, to jsem si vždycky přála. Jak by se ale asi lidi tvářili, kdyby takový blog měla holka, která má sama s jídlem problém ... ehm, to by asi nešlo. A proto většina mých blogů vydržela pár dní a pak jsem je vzápětí během sekundy smazala s tím, že já takový blog rozhodně mít nemůžu, když to sama v hlavě nemám srovnaný. A tak jsem si kupovala sešity, diářky, knížky a psala svoje myšlenky a pocity tam. 
No ale tenkrát to bylo jiný. Tenkrát jsem si řekla, že si založím blog a ukážu světu tu reálnou cestu, která prostě nebude jen růžová a plná sluníčka. A proto když jsem si zakládala tenhle blog, věděla jsem, že konečně budu dělat něco, kde se budu moct vyjádřit a vypsat ze sebe svoje pocity, což mi hrozně pomáhalo a i teď pomáhá. Blog jsem založila po pár týdnech, co jsem se začala léčit z poruch přijmu potravy. A bylo mi úplně jedno, jestli ho někdo bude číst, nebo nebude. Jestli budu mít denně 5000 návštěv, nebo jen 20. Bylo mi jedno jestli mám nebo nemám dokonalý fotky, či desing. Bylo pro mě důležitý to psaní, protože mě to hrozně bavilo a pomáhalo mi to. Urovnat si myšlenky v hlavě, na chvíli se odprostit od toho světa kolem mě a na chvíli zapomenout, že zrovna není nejlehčí období. Psala jsem v každou možnou chvíli, kdy jsem měla čas a neuvěřitelně mi to pomáhalo. Postupem času jsem seděla i několik hodin u počítače a jen jsem tunila desing blogu, logo, menu, vzhled článků a celkově jsem se snažila, aby mě vzhled tady nejvíc vystihoval a líbil se mi na 100%. A kdo můj blog znáte už delší dobu, víte, že tenhle desing je skoro stejný, jako byl na začátku. Je mi totiž hrozně líto ho měnit, jelikož jsem s ním spokojená a mám ho ráda i teď. 

Mamka mi pořád říkala, co dělám na tom počítači a já odpověděla, že píšu blog. Nechápala. Taťka se mě ptal, proč furt něco fotím a já říkala, že na blog. Nechápal. Myslím, že mě měli za magora ještě nedávno. Nechápali, proč proboha v každou volnou chvíli ťukám do klávesnice, nebo fotím každou kravinu. Teď mě podporují a jsou rádi, že mě to tak baví. :)


A možná právě to, že mám takový přístup k blogu a k tomu, jak píšu. Možná právě to mi přineslo tolik čtenářů. Píšu od srdce, myšlenky z hlavy ventiluju přímo sem a nesnažím se je nějak filtrovat, nebo třídit, jen proto, že byste na mě třeba mohli změnit názor. Píšu blog autenticky, ze života a tak, jak to u mě skutečně je. Nesnažím se tvářit na svět dokonale a dokázala jsem tady už milionkrát sdělit, že jsem něco podělala, nebo že jsem něco udělala špatně. Podělila jsem se s Vámi všemi o můj příběh, který jsem tenkrát nedokázala říct ani mamce, či nejlepší kamarádce a podělila jsem se s Vámi i o moje úspěchy a pokroky v tom, jak jsem se vyléčila. A kdyby mi někdo na začátku řekl, že jednou s blogem budu tam, kde jsem teď, nevěřila bych mu. Neříkám, že jsem nějaká hrozně známá blogerka, ale mám tady čtenáře, kterým můj blog pomáhá, motivuje je a jejich reakce mi pokaždý vykouzlí úsměv, protože mě podporují v tom, co miluju. A je přeci jasný, že píšu blog pro Vás. Chci pomoci těm, kteří si prochází, nebo procházeli tím, čím já. Chci pomáhat dodávat motivaci, když Vám schází, nebo pozitivní energii, když máte zrovna špatnej den. Ale zároveň píšu pro sebe, protože když si sednu k počítači, zabalím se do deky a udělám si kafe a můžu si jen psát, co mám na srdci, to je prostě můj koníček a něco, bez čeho bych už nemohla existovat. A proto děkuji Vám, kteří jste tu se mnou a kteří mě v tom podporujete. Mějte krásnou neděli! ... PS : Při psaní tohodle článku mám skoro na krajíčku. :D

4 komentáře:

  1. Péťo, to je tak krásný! :) Upřímně jsem neskutečně ráda, že sis tenhle blog založila, protože inspiruje strašně moc lidí nejen k tomu se z takovýho svinstva jako ppp dostat, ale aspoň mě jsi popostrčila k tomu se o tom nebát mluvit a prostě říct světu, jak to chodí, protože jak jinak by se to mohli dozvědět? A přesně, je jedno, kolik lidí si to bude číst, protože pokud můžu pomoct aspoň 1 člověku, tak je to něco úžasnýho. Děkuju ti za všechno, tvoje články doslova hltám a moc se těším na další! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Péťo..:)
    Musím se přiznat, že jsem na Tvůj blog narazila teprve dnes, ale už projíždím Tvé články a právě objev Tvého blogu je pro mě moc hezkým vánočním dárkem. :) Jsem sijistá, že u Tebe najdu spoustu motivace a inspirace, ať už ke cvičení nebo zdravému stravování. :)
    Koukám že ani Tvá cesta nebyla uplně jednoduchá. Sama jsem si prošla anorexií a záchvatovým přejídáním.. Ono to člověku opravdu občas trvá, než se dostane na tu správnou cestu..:) Ale důležitý je, že to dokáže. :)
    Přeju Ti hromadu spokojených čtenářů. :) A já jsem ode dneška jedním z nich. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásně napsané :)
    Jsem ráda, že jsi vyhrála svůj boj.♥ Přeji ti do dalších měsíců hodně úspěchů s blogem, nové čtenáře a spoustu krásných komentářů. A taky samozřejmě aby se ti i v tvém osobním životě dařilo.:)

    OdpovědětVymazat
  4. Jsi skvělá Péťo :-) Zasloužíš si být tam, kde jsi teď!

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥