Snow Grey Glitter Pointer

23. října 2016

#POSITIVEVIBES : Hon za dokonalostí


Krásnou neděli Vám přeji!

Týden se opět překulil a já pro Vás mám další článek a rovnou i video. Video se bude týkat včerejšího dne, kdy jsme si s Nikčou udělaly úžasnej #cheatday, na kterej jsem se fakt mega dlouho těšila. Nikča totiž měla nedávno narozeniny a tak jsme si už tradičně pořádně narvaly pupky, byly v kině a strávili celý den spolu. :)


Když už jsem ale natáčela video, nebudu se znovu věnovat popisování včerejšího dne i tady v novém článku. Dneska se vrhnu na téma pozitivního myšlení při cvičení a hlavně Vám sdělím další moje myšlenky o tom, proč je tak důležitá sebeláska.
Možná jste si všimli, možná ne ... poslední dobou u mě na blogu docela propaguji pozitivní myšlení a tím ho chci do hlavy vtlouct Vám a hlavně sobě. Když o tom píšu, předávám moje myšlenky, názory a pocity, tím vlastně pomáhám já sama sobě si to tak nějak uvědomit a věřit v to. Než jsem se začala nějak zajímat o to, že myšlenky v hlavě dokážeme ovládat a než jsem si tak nějak začala uvědomovat, že tomu tak opravdu je a že právě pozitivní myšlení patří do zdravého životního stylu, jednala a přemýšlela jsem úplně totálně opačně. 
Každej špatnej den, situace, nepovedenej trénink, nebo jídelníček mě dokázal natolik demotivovat a prakticky psychicky vyšťavit, že jsem pak měla večer při usínání takový pocit viny, že jsem skoro oka nezamhouřila. V hlavě mi běhalo "S takovým přístupem nikdy nebudeš mít výsledky.", "Bože, ty jsi hrozná.", "Jsi k ničemu.", "Určitě přibereš." ... Jo to asi hodně z Vás zná, ale víte co je na tom smutný, že kdybych třeba na ten trénink šla a odjela ho s tou únavou, nebo nemocí, pravděpodobně bych neměla energii a hlavně sílu do toho dát maximum a usínala bych i tak se stejným pocitem. Protože dřív jsem si asi myslela, že jsem robot, nebo jsem alespoň chtěla jako robot být.

Vlastě to byl takový začarovaný kruh. Když se mi nedařilo a malinko (teď myslím opravdu malinko) jsem v režimu povolila, vyčítala jsem si to, trápila se výčitkama a tím jsem si "nevědomky" ubližovala a demotivovala jsem se. Když se mi dařilo a připadalo mi, že do toho dávám hodně, měla jsem sklony k tomu, být ještě víc extrémní. V hlavě mi běhalo "Když se dokážu takhle omezovat, dokážu ještě víc." Pak jsem si většinou nastavila tak přísný režim, že jsem se vlastně po pár dnech vracela k té první situaci a něco jsem porušila. 

A všechno tohle jsem to vždycky završila tím mým negativismem, který mám už odjakživa vsugerovaný v mé hlavě. A hlavně naučený, takže mi to do nedávna přišlo naprosto normální a přirozený, na všem hledat většinou to špatný. V době, kdy se na nás všichni tváří, jak dokonalý mají život, jak dokážou makat, jako stroje bez chybičky a jak žijí jen šťastně, občas si pak připadáme méněcenní a tak, že jim my společně s naším životem, nesaháme ani po kotníky.

Jak asi víte, momentálně čtu i knížky na téma pozitivního myšlení a ovládání svých myšlenek. A zrovna teď čtu knížku Čtyři dohody. Už po pár stránkách jsem se v ní opravdu našla. Hrozně mě zaujalo jak je tam vysvětleno, že každý člověk má v sobě svého osobního soudce a potom oběť, která tvrzení soudce odnáší. Dovolte, abych Vám to malinko vysvětlila. Soudce v naší mysli je vlastně ten kdo hodnotí vše, co se kolem nás děje, všechno co si myslíme, co děláme, jak se chováme, naše sny, cíle a představy. Takový soudce se řídí podle tak zvané knihy zákona, kterou jsme vlastně napsali my sami za dobu, co žijeme, ale zároveň i naše okolí, škola, situace, které jsme zažili, lidé kolem nás a především rodiče a jejich výchova. Prostě a jednoduše řečeno ... všechno co jsme doposud zažili, to vše se na této knize podílelo. A především to, co nám do hlavy vštípili lidi kolem nás, když jsme byli ještě prckové. Cokoliv se v této "knize" nachází, to všechno je pro nás faktem a každou myšlenku a situaci řešíme právě podle ni. A právě soudce podle ní soudí.

A jak už Vám možná dochází, pokaždé když uděláme něco, co našemu osobnímu soudci nevyhovuje, nelíbí se mu to a není schopem to tolerovat, protože to není právě v této "knize", chce na nás házet vinu a pocit méněcennosti. No a pak tu máme oběť, která za to všechno nese zodpovědnost a která si začne říkat, jak stojí za nic, jak je neschopná, jak je k ničemu a soudce na to odpoví : Ano, to teda jsi! Nejsi totiž dokonalý.



Každej jsme někdo jinej, každej máme svoje myšlenky, svoje pocity, nálady, dojmy ... ale tuším, že právě v tomhle se najde většina z Vás a dokážete si k tomu přidat nějakou kontkrétní situaci s kterou jste se někdy potýkali. A je úplně jedno, jaká to byla, důležitější je teď to, abyste mě neměli za blázna, kterej si myslí, že má v sobě dvě postavičky, ale aby jste se nad tím zamysleli a pochopili, že takhle to bohužel opravdu funguje. A když už teda něco vážně "poděláte", sami víte, že občas Vás třeba za něco odsoudí okolí, ale nejvíc to odsouzení a svalení viny bolí od nás samotných. A když se nad tím opět zamyslíte, dojde Vám, že vlastně odsuzování a svádění viny na sebe je vlastně to nejhorší, co pro sebe můžete dělat a co nás rozhodně nikam neposune.

MÁME TOTIŽ POTŘEBU BÝT PŘIJÍMÁNI OKOLÍM, ALE PŘITOM NEUMÍME MILOVAT SAMI SEBE. 

Nevím, zda to tak budete mít někdo, kdo tenhle článek zrovna čtete, ale já osobně jsem vždycky měla nějakou zkreslenou vidinu dokonalosti a k té jsem vždycky měla tendenci se přirovnávat, i když jsem věděla, že takhle prostě nebudu nikdy vypadat, nebo že takhle nedokážu žít, či chovat se. A právě kvůli této představě o dokonalosti jsem se odmítala, měla jsem problémy s jídlem a celkově jsem se neměla ráda, taková jaká jsem. A když to vezmu z pohledu toho jídla a životního stylu, každá etapa vlastně byla nějakým bojem za nějakou dokonalostí. Když jsem měla problémy s jídlem a začala jsem hladovět, tenkrát to pro mě byla vidina dokonalosti ve vychrtlém těle a dokonalou sebekontrolou nad sebou. A proto když jsem třeba ujela z mé extrémní diety a něco snědla, objevil se soudce, kterýmu se to rozhodně nelíbilo a proto jednal, házel na mě pocity viny, nenávisti k sobě a oběť na to odpovídala "Já jsem taková kráva tlustá, nikdy nebudu hubená."
Když jsem se začala přejídat a propadla jsem bulimii, byl to vlastně další hon za dokonalostí a vychrtlostí, jen v trošku jiné podobě. Ale stejně jako u hladovění na mě přicházely obrovské výčitky a hanění sebe samé za to, že jsem opět nevydržela nejíst a přejedla jsem se a v hlavě mi zase běhaly myšlenky, jak neschopná a odporná jsem. Vlastně jsem se celé dny jen utápěla ve svých výčitkách a myšlenkách, jak nejsem dokonalá, jako ty holky z fotek, kterým všude lezly kosti. A víte co byl paradox? Že i když jsem se podívala do zrcadla a ty kosti už mi třeba lezly stejně jako jim, já jsem chtěla víc a dokonalost jsem si našla v daleko vychrtlejších holkách. Ne, že bych se zastavila a řekla si, že teď už jsem "dokonalá" taky ... to vůbec. V hlavě jsem si vysnila další extrémní představu o tom, jak by moje tělo mělo vypadat a další dokonalost za kterou jsem se mohla každý den v duchu trestat, protože nevypadám jako ona.
Nebo když jsem začala žít "zdravě" a moje představy o dokonalosti se malinko změnili a už jsem neviděla dokonalost ve vychrtlých holkách, ale spíš naopak ve slečnách, které na sobě dřou i několik let ... já jsem si nechtěla přiznat, že oni na sobě dřou třeba 5 let a já jsem teprv začala, takže logicky nemůžu mít takové výsledky, jako ony. To mě vůbec nezajímalo, já se prostě začala srovnávat s jejich dokonalým tělem a svoje jsem opět přestala přijímat a mít ho ráda, jelikož prostě nebylo takové, jaké jsem si vysnila.

A možná Vám dnešní článek přijde zvláštní možná i některým trochu na hlavu, ale když se nad tím zamyslíte, je tomu tak. V hlavě si neustále utváříme nějaké zkreslené představy o sobě, o tom kým bysme měli být, aby nás okolí bralo, jak by mělo vypadat naše tělo, aby se líbilo našemu okolí, aby bylo dokonalé. "Já nemám prsa, já mám velkej zadek, já mám velkej nos, a támhleta má tak dokonalý tělo, já chci to stejný." Nemáme se rádi takový, jaký jsme a tím si hrozně škodíme. 
Já sama se na tom snažím zapracovat. A musím říct, že ne vždycky se mi to daří, ale je mi jasný, že překopat takhle myšlení, není žádná legrace. Je to težký, stejně jako všechno, když s něčím začínáte. Ale musím říct, že daleko líp se mi žije zdravě, cvičí, vaří a celkově existuje, když se na sebe usměju do zrcadla, než abych na sobě hledala nedostatky, který prostě budou navždy se mnou a tvoří mě. Pak Vám to dělá daleko větší radost, dokážete to dělat s láskou a rozhodně Vás nepotkají žádné problémy s jídlem. Doufám, že dnešní článek Vám malinko pomohl, že mě nemáte za blázna a slibte mi, že se nad tím alespoň na pár minut zkusíte zamyslet a že si dokážete přiznat, že jste na sebe možná někdy kvůli Vaší "knize" až moc zlý a zbytečně si škodíte. Mějte krásný den a tady už slibované video. :)

18 komentářů:

  1. Nechci nic říkat, ale dle mého trpíš orthorexií....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D :D jak si na to prisel/a?����

      Vymazat
    2. Nechci nic říkat, ale myslím, že mě znáš dost málo na to, abys mě tady obviňoval/a z nějaké nemoci. :)

      Vymazat
  2. Jako promiň, ale jedno nezdravé jídlo za celých 6 měsíců?... To fakt není normální. Nikdo neříká, že se máš cpát mastnejma a smaženejma věcma každej den, ale tohle je prostě extrém. Neumím si ani představit, že bych s tebou chodil. Tebe nejde vzít ani do restaurace, nikam..

    OdpovědětVymazat
  3. Takový smutný rozloučení, Péťo. :D Jste s Nikčou roztomile praštěný (v dobrym slova smyslu) :) podle videa bych řekla, že jste si to pořádně užily. Obdivuju tě, že jsi se nestyděla natáčet na ulici mezi lidmi. To bych nedala :D Moc mě motivuješ, jen tak dál a negativních komentů si nevšímej, nestojí za to. Stejně to většinou píšou lidi, kteří akorát závidí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, tak to my jsme. Dost praštěný. :D No užily jsme si to, jak nejvíc to šlo. Jinak stydím se a moc. Jenže s Niki to bylo něco jiného. Kdybych natáčela sama, rozhodně si to takhle nekráčím s kamerou. :) Moc moc děkuju za podporu.

      Vymazat
    2. Spolu jsme nejvic prasteni :D ...a ja si to vzdycky strasne uzivam! Proste mit jen radost ze zivota a nepremyslet o tom,co si ostatni mysli... mam nejvetsi stesti, ze tu petu mam :*

      Vymazat
  4. Doporučuji ještě knížku Oko nikdy nespí. A ráda si přečtu víc článků na tohle téma

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za doporučení. :) A já jsem ráda, že takové články baví.

      Vymazat
  5. Čím dál tím víc mě překvapuješ. Čím dál tím víc jsi mi podobná. Bože, jak mě baví čtení všech tvých článků, videa a další! Mám hrozně podobné myšlení, chtěla bych tě znát osobně. Mít někoho takového po boku,...To, co píšeš je opravdu nejtěžší - změnit myšlení a jak moc bych si přála na sebe koukat jinak. Dokázat to, co ty. Vypracovat se jak psychicky tak fyzicky...poklona.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně? :) Klidně se můžeme někdy sejít a poznat se, zajít na kafe. Budu ráda. :) Každopádně je milý, že se takhle s článkama ztotožňuješ. Udělalo mi to radost.

      Vymazat
  6. veľmi dobrý inšpirujúci článok, všetko v živote je spôsobené myslením, preto by sme sa mali zameriavať skôr na tie pozitívne veci v živote ;) VEľmi pekne napísaný WOW

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, vážím si takových komentářů. :) A máš pravdu, všechno, co se kolem nás děje, je ovlivněno naším myšlením.

      Vymazat
  7. Ahoj, popravdě souhlasím s prvním komentářem. Nezdá se mi, že by Vaše chování nebo návyky byly zcela normální, ostatně dle mého názoru je to jen změna k menšímu zlu, kterou ještě k tomu propaujete. Fotografovat si jído a prakticky normální den jedince je poněkud zvláštní trend téhle doby. Ostatně, trochu se zamyslete, co to může dělat například s dospívajícími dívkami, vede to opět do klotoče nemocí, výčitek a špatnému pohledu na jídlo. Dopřávat si něco, co máte rádi, po půl roce jako "odměnu" je, pokud se jedná o jídlo, zcela nezdravý přístup :) Nechci Vás urazit, určitě jste milá slečna, ale měla byste se zamyslet, že to neovlivňuje některé generace zcela pozitivně, jak si pravděpodobně myslíte.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale zase vsude pise, ze na to proste nema chut...ne ze by si to zakazovala. Ale hezky jste to napsal/a, takto se slusne vymenuji nazory ci kritika :)

      Vymazat
    2. Já slečnu nechci jakkoli urazit, určitě je kladnou motivací mnoha dospělých žen. Bohužel si ale mnoho takovýchto slečen neuvědomuje, jaký to má vliv na dospívající dívky. Jsem matka a naštěstí mám s dcerou báječný vztah. Když si začala odvažovat jídlo a sledovat takovéhle blogy, nebyl problém aby pochopila, že to není normální a do zdravého životního stylu to má daleko. Ostatně já sama jsem stejně jako ona velice sportovně založená a zdravý životní styl mám ráda, ale rozhodně na něj nejsem "závislá". Boužel při mé práci (jsem dětský chirurg) vídám poměrně často dívky, které spadly do poruchy přijmu potravy a začalo to právě díky takovým blogům. Je to pouhý pohled mýma očima na danou situaci, ale eurčitě stojí za zamyšlení.

      Vymazat
  8. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥