Snow Grey Glitter Pointer

21. dubna 2016

LEPŠÍ POSTAVA JE JEN BONUS


Vítám Vás u dnešního, opět zase trochu motivačního článku.


Jak asi všichni, kdo mě sledujete ať už na Instagramu, nebo jen tady na blogu víte, už je to nějaký čas (abych byla přesnější, tak za pár dní to bude 7 měsíců), co jsem začla cvičit a rozhodla jsem se rázně zakročit proti přejídání, které trvalo (pro mě nekonečných) pár let. 



Často se mě ptáte proč jsem začala a jaké ty začátky byly, dneska Vám to trochu přiblížím. 



Většina lidí začíná žít zdravě, z důvodu toho, že se na sebe nemůžou koukat do zrcadla, nenarvou se do kalhot, nebo jim váha ukázala nějaký číslo, který jim moc radosti neudělalo. U mě to byly všechny tři možnosti a jako bonus depky, který jsem přestávala zvládat. Váha mi ukazovala číslo, který pro mě bylo naprostá noční můra. Kalhoty jsem skoro nezapla a do zrcadla jsem radši ani nekoukala. V tu dobu jsem byla taková, že jsem se kila navíc snažila přehlížet. Jasně, věděla jsem o nich, ale postupem času jsem se na sebe ani moc nekoukala do zrcadla, protože čím víc jsem se pozorovala, tím víc jsem byla smutnější a naštvanější. 


Například ranní vybírání oblečení do práce mi zabralo i 40 minut. A to ne proto, abych měla dokonale sladěný boty s kabelkou nebo abych měla ty nejlepší kousky z mojí skříně v jednom outfitu. Bylo to proto, protože jsem si ve všem připadala, jak koule. Úplně si v živejch barvách vzpomínám na to, jakej jsem měla mindrák hlavně ze stehen a zadku. Vždycky jsem s těmito partiemi měla problém, ale když jsem se neustále ládovala jídlem, přibíraly hlavně tyhle dvě části. Co si budem povídat. Břicho člověk vždycky nějak schová. Vezme si volnější triko, svetr, na to bundu a je to, ale co s těma stehnama, když nosíte jen uplý kalhoty? (Nosila jsem nakonec už jen jedny furt dokola, jediný v kterých jsem si nepřipadala, jak kretén, ale jen jako blbec.)

Takže abych to malinko shrnula a dostala se k tomu hlavnímu, proč tento článek píšu. O svejch kilech jsem moc dobře věděla, ale snažila jsem se dělat, že nejsou. Sama jsem totiž měla dost starostí s tím, jaký mám problémy s jídlem a kdybych si ještě připouštěla ty kila navíc, co jsem díky tomu měla, nevím jestli bych to zvládla. Věděla jsem, že jakmile zas začnu řešit postavu a číslo, který mi ukazuje váha, budu v koloběhu držení diet až hladovek, které bude vzápětí střídat přejídání. A to není cesta ven. Musela jsem na to jít jinak.
Nejvíc se asi moje začátky lišily v tom, že pro mě bylo zdravý jídlo a cvičení vlastně takovej lék, kterej jsem si předepsala sama, jelikož jsem moc dobře věděla, že nic jinýho mi nepomůže. Ze začátku jsem si mysela, že mě z toho někdo dostane, nebo že si zajdu k doktorovi a všechno bude fajn, ale jak čas plynul došlo mi, že jedinej člověk, kterej s mejma problémama něco dokáže udělat, jsem já sama. 
Nenáviděla jsem se. Sebe i svoje tělo.
Líp mi bylo jen když jsem se dokázala normálně najíst něčeho, co nerozjelo přejídání a když jsem si dokázala zacvičit. Jak už jsem tu psala kolikrát, jediný jídla, který mi nespustily přejídání byly jídla zdravý, u nezdravých jsem to nedokázala. Věděla jsem, že stačí jedno kousnutí do něčeho sladkýho a budu zase v háji. Jako je to možná dost padlý na hlavu přirovnání, ale bylo to stejný, jak u feťáka.
I might be chunky but I couldn't be any happier with my life.:
Moje motivace byla to, že se zbavím po letech problémů s jídlem, depresí, úzkostí a konečně budu žít naplno. A někde daleko, daleko za tím byly myšlenky na to, že budu možná mít díky změně životního stylu i lepší postavu. Dřív to prostě nebyl #bojzanovytelo, dřív to byl #bojzanovyživot. A jak už jste ode mě určitě četli, nejdřív se člověk musí dostat ven z toho kolotoče a až pak může řešit postavu. Hubnutí a léčení z poruch přijmu potravy, to nejde dohromady.

Často mi lidi říkají, že jsem zdravým životním stylem úplně posedlá, že v podstatě nic jinýho neřeším, ale většinou jsou to ti, kteří nevědí, proč tento styl života tak miluju a jak moc mi to pomohlo k tomu, abych mohla zase žít, jako normální člověk. Není to o tom, že jsem nějakej fanatik a nejsem posedlá tím, abych měla svaly, jak kulturista. Jasně, líbí se mi vymakanější postavy, ale jen protože z nich vyzařuje zdravej přístup ke svýmu tělu a sebevědomí. A možná se Vám teď tohle co napíšu bude zdát mega divný a možná to i mega divný je, ale každým dnem, kdy jím tak jak bych měla a ještě si zacvičím, jsem šťastnější a šťastnější. Protože vím, že jsem proti problémům s jídlem silnější a víc a víc cejtim, že se to už nikdy nevrátí.
Ať už jsem dávala na blog a Instagram milion fotek nějakýho mýho progressu na těle a Vy jste na tom třeba i viděli pokrok k lepšímu, věřte, že kdyby na fotce mohl být nějakým způsobem vidět i progress mý psychiky, jsem si jista, že ta by nějakej o trochu pevnější zadek totálně zazdila.Ta lepší postava je jen bonus. 
A proto, když mi někdy dojde motivace, vzpomenu si na to, proč jsem začala a mám rázem motivace na rozdávání.

8 ways to learn to love your body  - Try to be kind to yourself! #ProjectPositive : http://anastasiaamour.com/2014/10/10/8-ways-to-learn-to-love-your-body/:

Takže tohle je odpověď na to proč jsem začala a já doufám, že Vás článek malinko motivoval. Přeju hezký den!

12 komentářů:

  1. Miluju tvoje články! Vždycky mi dodají tolik motivace a pozitivního myšlení i ve chvílích, kdy se to zdá nemožné, že si kolikrát říkám, jak jen to děláš. Za to ti moc děkuju! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc si toho vážím, je hezký slyšet, že se články líbí. :)) Děkuju moc.

      Vymazat
  2. Někdy je to tak strašně těžký se vyrovnávat s depkama, s úzkostma... Vím, že být věčně v černým stínu svýho depresivního já není moc příjemný a zbytečně to člověka ničí, trpěj tím vztahy s jeho okolím. Často mi přijde, že lidi se subdepresivní nebo úzkostlivou povahou maj tendence se v tom smutným bahně plácat a zvrhle si to užívat, jenže to nejde navždy a deprese fakt není životní styl. Je skvělý, že tvoje cesta jak z toho pryč je cesta vzhůru a že k tomu všemu dokážeš dodat inspiraci a odvahu tolika čtenářům. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla jsem k tomu své důvody, věř že dobrovolně bych v depkách nebyla, ale občas přijde něco, že člověk neví jak ven a být zase šťastný. Taky jsem hrozně ráda. děkuju moc! :*

      Vymazat
  3. To je tak krásný článek! Vykouzlil mi úsměv na tváři, protože i když Tě vůbec neznám, jsem strašně ráda, že jsi to všechno zvládla překonat :) sama vím, jaký je přejídání zlo a cesta z něj vede opravdu jen jídlem, i když to zní fakz zvláštně.
    Držím moc palce!
    COCONUT

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéééé, to mi udělalo radost, děkuju za milej komentář! :) Já Tobě taky.

      Vymazat
  4. Ty jo...v poslední dobou píšeš jako divá - což je dobře :D Opět skvělý článek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jsem nemocná, tak zabíjím čas. :) Děkuju!

      Vymazat
  5. Krásne. Začiatky sú ťažké. Ale ten život potom je nádherný :) pokračuj, si úžasná !

    OdpovědětVymazat
  6. Taky patřím dlouhá léta mezi "mentálky" (promin mi ten výraz, však víš, že nám tak říkají hlavně doktoři) a jsem ráda, že děláš pokroky. Je třeba k tomu přistupovat pozitivně, i když, jak dobře víme, nejde to vždycky a stojí nás to víc úsilí než ty zdravé lidi. Držím ti palce na této dlouhé cestě :))
    www.andie-chambers.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já Tobě taky! :* Je to náročný, ale všechno jde, když se chce. :)

      Vymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥