Snow Grey Glitter Pointer

3. dubna 2016

LÉČBA PORUCH PŘIJMU POTRAVY A HUBNUTÍ, TO NEJDE DOHROMADY

girl, anorexic, and bulimic image

Ahoj!


Dneska to bude po dlouhé době článek trochu na vážnější téma, ale chci jen, aby jste věděli, že tímhle blogem chci pomáhat i holkám, které se chtějí vyléčit, léčí se, nebo už jsou venku z některé z poruch přijmu potravy. Tak snad Vám tímto článkem trochu pomůžu, jelikož kdyby mi tohle někdo tenkrát řekl, možná by to u mě netrvalo tak dlouho.

Já nevím, jestli o mě víte všechno, ale předpokládám, že slečny, které mají stejný problém, jako já tenkrát, víte co mám teď na mysli. Pač mě třeba znáte z různých skupin na Facebooku, nebo z fór na Vinted.cz. Pardon, ale nechci tu zmiňovat a bavit se tu o všem, čím jsem si prošla, protože blog čte i hodně lidí v mém okolí a tak nějak nepotřebuju, aby to všichni věděli. Takže zůstaneme u mého klasického názvu pro všechny PPP, kterými jsem si prošla a to u "přejídání", to nezní tak hrozně.

Teď Vám popíšu jednu mojí situaci, která u mě probíhala zhruba tak 2 roky pořád dokola a Vy které se v tom poznáte, přesně pro Vás je dnešní povídání.

Neustále jsem chtěla být hubená, moje myšlenky při jídle, při jakýkoliv činnosti a hlavně při pohledu do zrcadla byly : Proč jsem tak hrozně tlustá? Ať už to bylo v době, kdy jsem měla 39 kilo, nebo doba, kdy jsem měla 54 (což jsem fakt tlustá byla), pořád jsem si připadala v mém těle naprosto hrozně. Teď Vám ale budu popisovat období přejídání, což je případ s tou váhou 54 kilo.
Když jsem v tom byla až po uši, neměla jsem ani energii bojovat proti tomu, abych do sebe přestala ládovat ty tuny jídla. Takže jsem začínala už po probuzení. Jídlo bylo moje všechno (aniž bych chtěla), celej den, v každou možnou, volnou chvíli jsem nedělala nic jinýho, než že jsem jedla, jídlo nakupovala, nebo aspoň na jídlo myslela. Hrozný co? Jak kdybych byla nějakej Otesánek. No ehm... já byla. Jídlo mě prakticky ovládalo, mohlo za to, jakou mám náladu, mohlo za to, jak vypadám, mohlo za to, jak můj den bude vypadat. Cejtila jsem se, jak kdybych byla jeho otrokem, já nevím jestli to jde tak nějak popsat a chápete ten pocit i Vy, kteří jste tohle nikdy nezažili, ale představte si, že nemyslíte celý dny na nic jinýho, než jen na to, jak jste nechutný kvůli tunám jídla co sníte, ale musíte jídlem zajíst každičkou emoci. Jste smutný, musíte jíst, což jste furt, jelikož se z toho kolotoče nemůžete dostat. Jste v depresi, jíte. Máte hodně starostí, tak ten stres z toho prostě zajíte. Na chvíli je Vám fajn, ale potom jste na tom ještě hůř.

sad, fine, and cry image

Jenže, ono to nebylo jen kvůli emocím. Ono to bylo taky kvůli tomu, že jsem chtěla všechno hned a neuvědomovala jsem si spoustu věcí. Jak už jsem psala, nenáviděla jsem svoji postavu a co ve většině případů člověk dělá, když má takovej stav mysli? No jasně, chce s tím něco udělat, drží dietu a cvičí. A přesně tohle bylo to, co podle mě, když se na to kouknu zpátky, mohlo za to, že jsem v tom byla takový dlouhý roky a nemohla jsem se z toho kolotoče dostat.
Ty období, které jsem teď popisovala, střídaly další a ty vypadaly tak, že jsem si naplánovala, kolik budu jíst kalorií, abych hubla. Většinou míň než 1000, což je samozřejmě hrozně málo. Zaregistovala jsem se na kaloricketabulky.cz a plánovala jsem, jak si budu jídla hezky psát, hlídat si co jím, budu cvičit a za měsíc budu z přejídání venku a ještě jako bonus budu hubenější. Nechápu, kde se ve mě ta naivita ze začátku brala, ale ono to nebylo tak jednoduchý, jak to vypadalo. 

anorexia, bulimia, and emma roberts image

Moje dny následovně vypadaly tak, že jsem si dala nějakou zdravou, malou snídani. Pak jsem šla do práce, tam jsem měla jen oběd, třeba trochu brambor a kuřecí na páře. Ani gram tuku navíc, samozřejmě. A jelikož jsem pak měla hrozný chutě, protože jsem byla zvyklá jíst 10 tun jídla, byla jsem zvyklá zajídat blbý pocity a byla jsem zvyklá, že do sebe házím jídlo, jak posedlá. Najednou jsem nemohla tohle dělat, byla jsem nepříjemná, hladová, nešťastná a to jsem před sebou měla ještě hodinu cvičení, abych spálila tu trochu jídla, co jsem snědla. Myslela jsem i tak jen na jídlo. Neustále.  Možná ještě víc, než když jsem "mohla" jíst cokoliv. Když jsem přišla z práce domů, kručelo mi v břiše a v kuchyni mě přivítala tuna jídla a asi je Vám jasný, jak to dopadlo. Místo běhání, jsem to všechno snědla. Bylo mi zas tak krásně, ale jen do tý doby, než jsem to dojedla. Potom na mě padl pocit bezmoci, úzkosti a zas ta deprese, že z toho není cesty ven. 
Pak probíhalo pár dní zase tak, že jsem se přejídala celý dny. Následovně jsem se zas rozhodla držet dietu, ale to jsem vydržela vždy jen maximálně dva dny. Takhle pořád dokola. Myslím, že mě to ničilo ještě víc, než kdybych se jen přejídala. Protože každou pokaženou dietou jsem se nenáviděla víc a víc, měla jsem vztek, že jsem neschopná, že navždy budu tlustá, ale to prostě nešlo vydržet.
Teprve až když jsem si uvědomila, že diety a hladovění vážně nebudou ten správný lék na moje problémy, až potom jsem viděla světlo na konci tunelu a cítila jsem zase nějakou tu naději, že z toho budu jednou venku. A i když se Vám to možná bude zdát padlý na hlavu, můj lék na tyhle problémy bylo jídlo. Ale jídlo zdravý. Nemohla jsem mít doma zásoby tun jídla, sladkosti který mamka kupovala si povinně schovávala, nemohla jsem jíst potraviny, o kterých jsem věděla, že moje přejídání spouští. U mě to bylo například pečivo, ovoce a samozřejmě sladkosti. Tyhle potraviny jsem musela držet co nejdál ode mě, jelikož jsem si byla vědoma toho, že stačí sousto a já jsem v tom zase znovu. 

food, funny, and chips image

Nehlídala jsem si kalorie, makra, ani nic podobnýho. 
Zajímalo mě jen to, abych přes den neměla hlad. Můj plán zněl : Chci se vyléčit, ne zhubnout. A to byste se divili, jak mi tohle uvědomění pomohlo. Když jsem se na to koukla zpětně, sama jsem viděla, že když držím dietu, vždycky se nakonec přejím, protože to nevydržím. Věděla jsem, že když mám doma tuny jídla, vždycky to nakonec sním. Můj lék bylo zdravý, pravidelný a hlavně plnohodnotný jídlo. Začala jsem si dělat sladké snídaně, jako jsou ovesné kaše s ovocem, nosila jsem si svačiny do práce, vařila jsem si obědy a dokonce jsem si dávala i večeře. Když mi v hlavě začaly blikat kontrolky, že je tu riziko přejedení, šla jsem běhat. Ze začátku mě samozřejmě otravovaly myšlenky na nezdravý jídlo, ale vydržela jsem to tenkrát mých prvních 13 dní bez přejedení. A i když jsem to tenkrát podělala, víte co mě motivovalo v tom, abych druhý den zase sebrala síly a zas začala makat na vyléčení se. Ve chvíli, kdy jsem měla chuť se přejíst, vzpomněla jsem si na to, jak mi bylo, když jsem se přejídala a jak mi bylo, když jsem jedla zdravě, pravidelně a občas jsem běhala. Ty pocity se samozřejmě nedaly vůbec srovnat. Den, kdy jsem se přejídala pro mě byl zbytečnej, plnej úzkostnejch stavů a depresí. Naopak den bez přejedení pro mě byl zázrak, vážila jsem si toho a byla jsem za něj šťastná. Důležitý bylo nevzdat to a každým podělaným dnem, kdy jsem to nevydržela, jsem se spíš chtěla ponaučit, proč jsem to nedala. Zapisovala jsem si do diáře dny, kdy jsem byla v pohodě a dny, kdy jsem to pokazila. Po nějakém čase se intervaly mezi přejídáním prodlužovaly, sama jsem to viděla, díky tomu, že jsem si to zapisovala a neuvěřitelně mě to motivovalo. Přejídacích dnů bylo čím dál tím méně. A i samotné přejídací záchvaty obsahovaly méně jídla. Dneska je to přes půl roku, co jsem se nepřejedla. Už jen kvůli tomu jsem šťastná, jako blecha. Moje pokroky na těle, už jsou jen takovej bonus navíc.

Takže moje rada na závěr zní. Ať už se léčíte z anorexie a lidi kolem Vás vám cpou jídlo a Vy ho budete muset sníst, nemyslete na to, že po něm přiberete, nebo že má hrozně moc kalorií. Nemyslete vůbec na svoje tělo. Nebo Vy, které se léčíte z bulimie, přestaňte střídat období přejídání za období diet, to je cesta možná tak do pekla. Myslete na to, že jídlo je lék a že díky němu budete jednou zase šťastné a svobodné, jen to chce trochu času. A pokud si myslíte, že to nejde, já jsem důkaz toho, že se to zvládnout dá.

Dream, wish, and flowers image

Moc Vám držím palce a doufám, že alespoň někomu tohle povídání malinko pomohlo. 

10 komentářů:

  1. To je přesně můj problém - jakmile to doma je, tak to sním. Ráno si udělám kaši, s sebou zdravou svačinu, oběd si vařím.. A k večeru už mám volněji, tak se nudím, jdu do kuchyně a sežeru na co přijdu. A kdyžuž jsem si dala jednu řádku čokolády, tak jí dojim celou žejo, jednak už dnešek za zdravej stejně počítat nemůžu a druhak tam ta čokoláda aspoň nebude na zítra, protože zítra už to vydržim... #spisne
    A vzhledem k tomu, že nebydlím sama, tak asi budu hubená teprve až se odstěhuju, protože já si to odepřít prostě nedokážu, když to vidim :(

    OdpovědětVymazat
  2. Hodně emotivné silný článek a zároveň pěkně a výstižně napsaný. Já sama zkušenosti s poruchem příjmu potravy nemám, spíš naopak, sním snad úplně všechno, ale s postavou problémy nemám, takže jsem celkem ráda. Mám postavu normální, za což jsem hodně ráda.
    S láskou Rose :* - Můj blog

    OdpovědětVymazat
  3. můj případ byl právě poměrně rychlý náběh na anorexii, byla jsem schopná zhubnout 6 kilo za týden. Bylo to nejhorší období, byla jsem protivná, zlá, hladová, měla zničené vlasy, nehty špatnou pleť a hlavně jsem měla hrozné deprese :(. Teď už jsem pár let celkem v pořádku ale je to běh na celý život, a přesto že studuji nutriční terapeutku na vysoké škole tak musím říct že mě ty zlé myšlenky občas přepadají, ale snažím se s tím bojovat. Proto mě tvoje přiznání motivuje a jsem ráda že jsi se přes to dokázala přenést :) protože to dává naději každému kdo něčím takovým trpí nebo trpěl.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za krásný článek. Prošla jsem si úplně tím stejným. Prvně období anorexie, nemocnice, deprese, úzkost, zlost. Následovalo období přejídání, které probíhalo naprosto totožně s tím, co píšeš. Naštěstí jsem také sama našla správnou cestu v podobě zdravého stravování, které mě naplňuje a baví. Takže jím proto, abych žila, nežiju proto, abych jedla. Nepřemýšlím nad jídlem 24 hodin denně a když mám na něco nezdravého chuť, tak si to ráda dám, ale s mírou a rozumem. Jsem teď po několika letech konečně spokojená a šťastná. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Potiz je v tom, ze mas stale asi pokriveny pohled na svoji postavu. I kdybys merila 155 cm a mela 54 kg, tak nejsi tlusta. Videla jsem tvou fotku "pred" a obezni jsi nebyla nikdy. Dokonce si troufnu i rict, ze k oplacanosti to ma daleko. Zda se mi spatne zde verejne prezentovat, ze 54 kg ma otesanek. Jedine, co je z fotky patrne je, ze jsi z toho jidla byla proste takova nafoukla a otekla a ze jis evidentne vic, nez potrebujes, ale utla jsi to driv, nez to na tobe mohlo mit nejake vyraznejsi esteticke zmeny. Ja po temer roce PPP vypadam o dvacet kg hur. :/ Jinak dobry clanek, hodne holek se toci v kolobehu drzeni diet a prejidani, snad to nekomu otevre oci. :) neber me spatne, dala jsi se krasne do formy, obdivuju te, jen se mi zda spatny tento tvuj pohled.

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem se z ppp dostala a přitom zhubla, ale trvalo to mnohem déle než běžné "rzchlé hubnutí", bylo to s příjmem kolem 8-9 tisíc a také pouze proto se mi to povedlo, že jsem začala jíst vše - žádné dělění potravin na zdravé a nezdravé, ne.. prostě jíst občas i ty zákusky a tak, jen v rozumné míře :)

    OdpovědětVymazat
  7. Mám dny, kdy nejím vůbec.Sice mm hlad, ale když si představím, že bych něco snědla, dělá se mi špatně. A pak mám dny přejídání. Ty jsou kolikrát ještě horší, a já cítím takový pocit viny, že okamžitě běžím na záchod a všechno vyzvracím. Poslední dobou je to ale lepší, přešla jsem na veganskou stravu, pravidelně běhám a cítím se šťastná - a tak to má být. Zrovna jsem měla chuť sníst čokoládu, která mě láká vždy, když kolem ní v kuchyni projdu, ale tvůj článek mě hrozně motivoval - přece všechnu tu snahu nezahodím kvůli jedné blbé čokoládě. Nezdravé jídlo nás šťastné neudělá.

    OdpovědětVymazat
  8. Myslím, že tímto článkem jsi vystihla pocity spousty dívek a dala jim další impuls k tomu, aby se nevzdaly! ☺ Jsi opravdu velký vzor, strašně silná a odhodlaná! ☺

    Blogerka Klárka

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj, skvělý článek, a moc souhlasím :-). Doufám, že časem bude více anti-ana webů, než těch, které anorexii podporují :-) .

    www.bezanorexie.blogspot.cz - léčím se z anorexie, a mým cílem je pomoci všem, kteří se rozhodli stejně.

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj, skvělý článek, a moc souhlasím :-). Doufám, že časem bude více anti-ana webů, než těch, které anorexii podporují :-) .

    www.bezanorexie.blogspot.cz - léčím se z anorexie, a mým cílem je pomoci všem, kteří se rozhodli stejně.

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥