Snow Grey Glitter Pointer

17. listopadu 2015

NEPOROVNÁVAT, NEVÁŽIT, NEPOČÍTAT

Dneska jsem opět docela ranní ptáčátko a tak jsem Vám dala do kupy článek, který se Vám doufám bude líbit.
Nevím jak jste na tom vy, nevím jak je na tom Vaše okolí, ale já se čím dál tím víc, setkávám s lidmi, kteří trpí nějakou z poruch přijmu potravy. Většinou mi to na sebe prozradí lidi, do kterých bych to vůbec neřekla. Myslím, že každý se sice věnuje zdravému životnímu stylu, ale o tomhle se moc nemluví, nepíše. Pokud mě znáte z minulého blogu, víte, že tam jsem se věnovala jenom tomuhle tématu a byla jsem nesmírně ráda, že moje slova, někomu pomáhají.

Myslím si, že sebevědomí je opravdu základ všeho a dokud nebudeme mít rádi sami sebe, nemůžeme mít rádi někoho jiného a už vůbec se nemůžeme vyléčit z nějaké poruchy přijmu potravy. Protože jak asi všichni víte, PPP jsou hlavně o zkresleném vnímaní svého těla a o nekonečném pozorování sebe v zrcadle a čísla na váze. Pozorování většinou doprovází myšlenky v hlavě, jak hrozně jsme tlusté, oteklé, nebo nafouklé.
Pamatuju si jak jsem jako 12ti, 13ti letá holka s mojí tenkrát nejlepší kamarádkou začala držet přísný diety. Ve volném čase jsme nedělaly nic jiného, než že jsme dokola projížděli pro-Ana blogy (blogy, které podporují holky v anorexii), koukaly jsme na obrázky vychrtlých holek a cpaly si do hlavy motta jako třeba "Pretty girls don't eat.". Abych řekla pravdu v tu dobu jsme to vždycky vydržely tak tři dny, ani ne a už jsme se krmily normálním jídlem. Nedokázala jsem v sobě najít tu vůli nejíst a tak hrozně se trápit, jako ty holky z fotek. Jejich postavy se mi tenkrát líbili, ale líbila se mi i ta moje. I když jsem té mojí nejlepší kamarádce pořád cpala, jak se cítím tlustá, ve skutečnosti jsem se cítila normální a jen jsem si to snažila vsugerovat, doufala jsem, že těmito slovy, které budu vypouštět z úst dosáhnu té sebekontroly, jakou s největší pravděpodobností měly ty holky z fotek. Slova nepomohly, měla jsem se tenkrát ráda a i přes tlak kamarádky, abych zhubla a přes brouzdání na netu po pro-Ana stránkách jsem tomu nepodlehla. Milovala jsem jídlo a jídlo milovalo mě. A já si prostě nedokázala představit, že bych se nějak v jídle omezovala, jen za účelem zhubnutí na kost. Ale čas šel dál.
Jak jsem přešla na střední a začala jsem chodit do třídy jen s holkama, začala jsem se s něma srovnávat. Došlo mi jak ty hubený jsou v novém kolektivu oblíbené a ty oplácanější sedí někde v koutu a jsou rádi, že se cpou sušenkou. Postupem času jsem se začala víc a víc řešit a došlo mi, že patřím do té druhé skupiny "nepopularních" holek. Měla jsem nějakých 48 kilo, takže k mé výšce úplně normální váha, ale mě den ode dne přišla horší a horší. Den ode dne jsem si připadala tlustější, až jsem došla k závěru, že musím začít hubnout. Neustále jsem se pozorovala v zrcadle. Došlo to až tak daleko, že jsem se vážila několikrát denně a časem se můj pohled na moje tělo otočil o 360 stupňů. A to jen kvůli tomu, že jsem se začla s někým srovnávat a tolik se zkoumala. Najednou jsem chápala ty vychrtlý holky, které berou každý shozený kilo jako drogu. Když moje okolí začalo vidět první shozená kila a říkali mi, jak mi to sluší, chtěla jsem víc a víc, víc lichotek, víc závisti lidí, že jsem to dokázala a už nejsem tlustá. A i když jsem zhubla na nějakých 40 kilo byla jsem ještě víc nespokojená, než když jsem měla těch 48 a jedla normálně.
Zrovna zhruba před týdnem jsem našla v počítači staré fotky z dob, kdy jsem se takhle trápila hladovkama a dietama. Mám jich tu tak milion. Fotky stehen, břicha. Nejhorší je na nich to, že si přesně pamatuju dodnes, jak jsem tyhle fotky fotila jen proto, že jsem se cítila tlustá, moc tlustá a chtěla jsem vidět to, jak mě vidí lidi druhýma očima. No kravina roku samozřejmě. Když vidím ty fotky vždycky mě polije tak zvláštní pocit a hlavou mi běží "jak jsem mohla být ta slepá?" Nohy tam mám tak o půlku hubenější než teď a žebra mi koukaj, jak kdybych rok nejedla. Vůbec se na těch fotkách sama sobě nelíbím, vypadám na nich bez života, nezdravě. Tímhle článkem chci jen sobě dokázat, jak moc jsem pokročila a taky to, že tím jak jsem se začala pozorovat celý dny v zrcadle a vážila se 98390x za den, jsem si akorát uškodila v tom, že jsem na sobě našla tolik věcí, které jsem začala nenávidět a bojuju s tím roky, jen abych se těchto pocitů zbavila a neřešila se víc než je zdrávo.
Byla to dlouhá cesta dostat se k tomu, abych začala zdravý jídlo a cvičení brát jako koníček, jako něco co mě baví a naplňuje a ne jako cestu k tomu bejt vychrtlá. Změnil se mi totálně pohled na vzor mýho vysněnýho těla. Dřív to byly holky s metrovou mezerou mezi stehny a vystouplými kostmi, dnes to jsou holky, které mají tělo vymakané zdravou stravou a pravidelným pohybem. Je to vážně pokrok dopředu, když člověk zjistí, že pokud chce jednou pro vždy najít zdravý vztah k jídlu a ke svému tělu, budu muset sebe a svoje tělo přijmout takové jaké je. Ale než k takovému pokroku člověk dojde, musí mu dojít pár těchto bodů, které mě neuvěřitelně pomohly a možná i někomu z Vás malinko otevřou oči.

♥ NESROVNÁVEJ SE S OSTATNÍMI 

Za prvé a co vlastně beru jako úplný spouštěč poruch přijmu potravy a nenávidění svého těla je porovnávání se s ostaními. Važte si toho kým jste. Místo toho, aby jste sledovali životy (postavy) ostatních, směřujte své myšlenky na sebe. Abych to přiblížila více do konkrétní situace a vy mě lépe pochopili. Přesně si pamatuju chvíle, kdy jsem například jela v MHD, po hodně dlouhé době jsem se odhodlala si konečně vzít šaty (třeba jedno léto, jsem celé chodila jen v kalhotech, protože jsem se cejtila v letním oblečení hrozně tlustá a připadalo mi, že na mě keždej čumí a říká větu : Jak si to ta holka proboha může vzít na sebe?) a řekla si, že kašlu na všechny, ať si myslí co chtějí. Jedu si metrem, lalala lilili, stojím, čumím a jsem docela spokojená, že jsem zmákla to, si šaty vzít. Najednou nastoupí holka, která měla dlouhý opálený, hubený nohy, vlasy skoro po zadek (samozřejmě úplně zdravé a lesklé), hezkej obličej, stála rovně s nosem malinko nahoru, ale přitom vůbec nepůsobila nějak namyšleně. Hned jsem si všimla, jak všehny osoby mužského pohlaví koukali na ní, nebo spíš přímo zírali a nespustili z ní ani na sekundu oči. V tu chvíli jsem si řekla : Sakra, tak protí ní tu teď vypadám jak největší sumo bojovník, se sejratejma nohama, a ty tlustý lejtka co mi koukaj. Už si šaty nikdy nevezmu. Chyba! Teď už vím, že jsem se na ní měla jen podívat, klidně říct sluší jí to, ale v žádným případě se s ní neporovnávat. Proč taky? Ona nikdy nebude jako já a já nikdy nebudu jako ona. Vy jste důležitý, nikdo jinej. Porovnávání nás nedělá šťastnějšími, ani nám nepomáhá, pouze se díky tomu cítíme hrozně a brzdí nás to. Jediné srovnávání, které beru jako pozitvní je to, když se srovnávání my sami se sebou v tom jaký jsme udělali pokrok.

♥ NEVÁŽIT SE 

Vážit se ráno, po snídani, po svačině, po obědě a po večeři opravdu není normální a každej kdo chce bejt o krok blíž k tomu, aby měl svoje tělo rád, by měl hodit váhu alespoň na nějaký čas z okna, protože vážení akorát zatěžuje naši mysl. Taky jsem to dřív dělala a připadalo mi to úplně normální ale došlo mi, že když se nevážím, den si užívám, jím většinou tak jak mám. Naopak, když mi ráno hrábne a já na tu váhu stoupnu a vidím například po měsíci snažení pořád stejné, né-li větší číslo, nejradši bych se kopla do hlavy a přejedla se jak nejvíc to dokázala, jelikož to snažení bylo vlastně úplně "zbytečný". Vůbec ne! Na váhu se vyprdněte a sami uvidíte jak jste najednou svobodnější a bude se Vám dařit lépe. Stejně je to úplnej nesmysl, protože svaly váží víc, než tuk. 

♥ NEPOČÍTEJ KALORIE 

Kdyby mi ještě někdo tak před rokem řekl, že počítání kalorií, je úplně zbytečný, vysmála bych se mu do obličeje. Vždycky jsem si říkala, že je to můj hubnoucí trik o kterým většina lidí ani neví a já budu hubená a oni budou tlustý, protože jedí víc kalorií než by měli. Občas jsem narazila na blog, kde byli články a v nich věty o tom jak je počítání kalorií nedůležitý a já si jen ťukala na čelo. Používala jsem všemožný stránky. Poctivě jsem si zapisovala každej gram snědenýho jídla a cítíla jsem, že to mám pod kontrolou. Samozřejmě, že jsem jedla málo a hlavně se postupem času cejtila jak otrok kalorickejch tabulek. V krámě jsem nakupovala jen podle toho, kolik má potravina kalorií, nic víc mě nezajímalo. A když jsem překročila denní limit, kterej byl většinou 1000 kalorií, přišli výčitky, a postupem času i přejedení, které se tímto taky hrozně zhoršilo. Teď už vím, že počítání kalorií je úplně zbytečné a nikdy jsem s tím neměla začínat. Člověka to akorát sváže a pak hrotí každé sousto jídla. Jídlo si neužívá a nevychutná, protože celou dobu jen myslí na kalorie. Pro ty, kteří toto dělají, chápu, že zbavení tohoto zlozvyku je více než těžké, ale opravdu to stojí za to. Daleko lepší je věnovat se kvalitě potravin. Pamatuju si jak jsem si nedokázala představit dát si ke snídani třeba ovesnou kaši, kvůli tomu, že má hodně kalorií. Teď si jí dám, nahážu do ní ještě ořechy, ovoce, poleju sirupem a je to něco co opravdu miluju a život si bez toho už ani nedokážu představit. :D Jídlo je víc, než pouhý součet čísel.
Doufám, že článek se Vám líbil a že alespoň malinko pomohl a užívejte volného dne! A nezapomeň MAKAT NA SVÝM TĚLE, PROTOŽE HO MILUJEŠ, NE PROTOŽE HO NENÁVIDÍŠ.

7 komentářů:

  1. Peti, nechceš hodit na ukázku fotky z té doby?:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mě to napadlo, ale hodím to všechno do jiného článku na podobné téma, které budu v nejbližší době dávat do kupy. :)

      Vymazat
    2. super, těším se:) Doufám že bude brzy!:)

      Vymazat
  2. Jo, tohle znám :D Taky jsem měla období, kdy jsem se neustále s někým porovnávala (OK, dělám to občas stále, ale už mě to neovlivňuje jako kdysi) a taky jsem byla otrokem kalorických tabulek... A dostat se z těch čísel ven bylo dost těžké. Sice ještě občas koukám na kalorie, ale jen tak pro přehled - ne že bych si kaloričtější jídlo nedala, když mám chuť. Chce to rovnováhu a všechno s mírou :)

    http://myway-tofitness.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk se hned cítí svobodněji, když si uvědomí, jakej dřív byl otrok. Jen tak dál. :) Na blog kouknu.

      Vymazat
  3. Moc hezký článek:-) Člověk asi musí dospět do fáze, kdy tyhle věci pochopí, že krásné je to, co je zdravé, ne to, co je společností nějak nastavené, že je "lepší" :-)

    fitnesslamka.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥